Snesitelnost nebytí

Nedávno jsem někde slyšel, že smrt je jedinečná. Každý prý nakonec umře na něco trochu jiného. Máte třeba nádor úplně stejný a možná i na stejném místě jako někdo jiný, ale zabije Vás jinak. Nevím co je na tom pravdy, ale myšlenka, že smrt je jedinečná, tak jako je jedinečný život každého z nás, mě pobavila. Tak už ani ve smrti si nejsme rovni.  

Uvědomuji si, že má smrt má konkrétní datum. Konkrétní den, hodinu, minutu, vteřinu. Je to vepsáno v mém osudu a co je nejhorší, stane se to! Nejde před tím utéci a ani se před tím neschovám. V našem těle se třeba dějí věci, o kterých nemáme vůbec tušení. Nevím, zda ten datum bude za 40 let nebo zítra. Je dobře, že to nevíme, protože kdyby ano, neubránili bychom se neustálému odpočítávání a asi by to zbytečně zatěžovalo naší mysl.

Napadá mě ještě jedna věc. Říká se, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale zda jsme žili naplno. Každopádně lidem, kteří celý život žili naplno, se asi nechce umřít víc, než těm, jejichž život nestál za nic. Pro ně to nakonec může býti vysvobození. Nejspíš je to tak, že čím lépe se máme, tím více chceme žít a tím více se smrti obáváme.

Mám se dobře. Kromě peněz a zdraví mi vlastně nic neschází. Mám milující přítelkyni, šikovnou krásnou a chytrou dceru, bezvadné rodiče a pár dobrých přátel, na které se můžu spolehnout. Každý den se něco děje a každý si neskutečně užívám. Díky tomu všemu mě ale trápí myšlenka na blížící se konec.

Doufám, že než umřu, ještě se situace změní. Verunka vyroste a ztratí o mě zájem, Marťa mě opustí a přátelé se na mě vykašlou. To by mi opravdu moc pomohlo. :-)

Krátké vyprávění o Píďánkovi

Kulatiny jednoho mého kamaráda, mě nutí napsat o něm pár slov. Seznámil jsem se s ním někdy v roce 2000 nebo 2001 v jedné společnosti v Kadani, kde dělal řidiče. Pamatuji si, že už tenkrát šlo o absolutně nejvýraznějšího člověka, který tam byl. Pamatuji si, že každé ráno po naložení, se šla dělat objednávka na další týden, kde jsme 10 minut objednávali zboží a hodinu pak poslouchali Píďanovo historky, kterých má neuvěřitelné množství. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát myslel, že si je prostě vymýšlí, protože přeci není možné, aby jeden člověk zažil takové množství neuvěřitelných historek. Když jsem ho pak poznal více, zjistil jsem, že je všechny skutečně zažil. Je úplně jedno kolik mu je, on, co se zážitků týká, prožil už minimálně dva životy, protože i kdybych žil ještě 150 let, nikdy už nestihnu nasbírat tolik příběhů, které Píďan sype z rukávu.

 Každopádně jsem si ho moc neužil, protože zatímco já tam začínal, tak on končil. Setkali jsme se pak o dva roky později v divadle Navenek a já si myslel, že to tam mezi námi nebude moc klapat. K velké nelibosti některých členů divadla, jsme si nakonec začali rozumět. K nelibosti proto, že naše vtípky byly někdy bohužel adresné a to samozřejmě hodně lidí urazilo či naštvalo. Na tom je také zajímavé, že i když jsme si z někoho utahovali oba stejnou měrou, byli všichni naštvaní jen na mě. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se na Píďánka prostě zlobit nedá. Na to se váže také jedna věc a to, že bych si ho nezařadil mezi své nejlepší přátele  a to prostě proto, že on patří všem. Zkuste s ním jít jednou po ulici v Kadani a koukejte se na lidi, které zdraví . Už když si ho všimnou, rozzáří se jim na tváři široký úsměv. Jeho pozitivizmus a energie je prostě nakažlivá. Vzpomínám, když jsme před několika měsíci dělali s Navenkem oživlé hradby. Neměli jsme to moc připravené a byli jsme z toho dost nervózní ba přímo znechucení. Pak ale přišel Píďan a začas se připravovat na jeho roli žebráka.  Začal se prohrabovat ve fundusu a chrlil nápady, co by mohl se svou rolí dělat. Bylo to neskutečně nakažlivé a já věděl, že celá ta akce dobře dopadne. Když jsem pak slyšel nějaké recenze, každý vypichoval hlavně jeho.   

Divadlo a moderování je věc, ve které opravdu exceluje. Byl jsem mnohokrát svědky jeho úžasné show a improvizace. Často vyprávím historku o tom, kdy na jednom plese v půlce tanečního vystoupení znenadání přestala hrát muzika a Píďan nezaváhal ani na vteřinu a nedokončenou skladbu dozpíval a holky své vystoupení na tento jeho zpěv dokončily. Ples bez Píďana, jako by nebyl. Neznám nikoho, kdo by dokázal dělat na plesech a akcích to, co dělá on.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena, která obrací oči v sloup a ta jeho to má v tomto ohledu asi hodně těžké.  Každopádně málokoho jsem kdy slyšel mluvit o své ženě a dcerce tak často a tak hezky, jako mluví Píďan o těch svých. Budiž nám v tomto všem příkladem.  

Nechci psát jenom o tom, co umí nebo co zažil. Je to také neskutečně hodný a obětavý člověk, což nesčetněkrát dokázal. Pamatuji si, že když mi odešla televize, druhý den mi sám volal a dal mi jinou. Vždycky mě vyslechl a nikdy neodsuzoval. Je to člověk, který dokáže štěstí jiným opravdu a ze srdce přát.  

Na závěr musím ale říct jednu věc, která mě na něm hrozně provokuje a neskutečně štve. Píďan, ač skoro o 8 let starší, než já, vypadá o deset let mladší, než jsem já a většina mých vrstevníků.  Tohle ti Píďánku závidím a nikdy ti to nezapomenu. J

Ber prosím toto jako vyjádření vděčnosti nás všech, kteří máme to štěstí, že se občas ocitneme v tvé blízkosti. Přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám. Přeji Ti hodně štěstí, zdraví, oddanost tvé ženy, lásku tvé dcery a také hodně dobrých přátel.

The Words

Ano, jsem filmový fanda. Bohužel asi právě proto jsem mnohem kritičtější, než lidé, kteří na filmy koukají kvůli pobavení.  Můj problém spočívá v tom, že mně nestačí, aby mě film „pouze“ bavil. Potřebuji  se nechat filmem strhnout a po jeho skončení o něm ještě dlouho přemýšlet. To neplatí samozřejmě jen o filmu, ale i o divadle a knihách.

O knize je také film, který mě po strašně dlouhé době strhnul a donutil přemýšlet o tématech v něm vyslovených. Jmenuje se „TheWords“ a něž jsem ho viděl, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Jen že má 78% na ČSFD a že je označen jako romantický. Věřte mi, že romantický rozhodně není.

Jde o to, že každá kniha se skládá pouze ze slov seřazených tak, jak chce autor. Jen obyčejná slova, za kterými se ale skrývá radost, zkušenost, vzpomínky a někdy taky tolik bolesti. Je to film o pokušení, lásce, zklamání, utrpení, pravdě a lži a je zbytečné o něm psát více. Prostě se na něj koukněte!

Jak a kde se holit?

Dnes jsme na zkoušce narazili na jednu věc, o které se posléze rozproudila vášnivá debata. Šlo o to, jak se mají nebo nemají muži holit. Myslel jsem, že dnešní mladá generace je jasně pro holení mužů minimálně v podpaží a mezi nohama. Byl jsme dnes vyveden z omylu, ale nevím, zda jde o výjimku nebo o názor většiny. Proto jsem se rozhodl pro malou anketu, kde můžete hlasovat.
Samozřejmě můžete přidat i nějaký komentář.

Proč je dobré mít někoho blízkého

Každý vztah je někdy bolestivý a nepříjemný, protože se v něm střetávají dvě osobnosti a to zákonitě vede ke střetu a následným hádkám. Snažíme se dojít ke kompromisu a tato cesta je lemována nedorozuměním, nepochopením, obviňováním, ovlivňováním, ignorací a netolerancí. Někdy člověka na pokraji zoufalství nebo vzteku napadne, zda to má vlastně zapotřebí a zda by mu nebylo lépe samotnému.

Zamyslel jsem se nad tím, co nám tedy vztah, ve kterém nechybí vzájemná přitažlivost, úcta a láska, dává.

Zde je několik bodů, za které stojí za to bojovat, snažit se a hledat.

- Máte koho obejmout

- Máte komu říct své zážitky z celého dne

- Máte se na koho těšit

- Máte komu napsat zamilovanou básničku

- Než usnete, vidíte vedle sebe člověka, kterého milujete a který miluje vás.

- Máte někoho, komu na vás skutečně záleží.

- Máte někoho, kdo s vámi bude sdílet zážitky dobré i špatné, radost i smutek, úspěchy i zklamání.

- Máte se komu svěřit se svými nápady myšlenkami a pocity.

- Máte koho obdarovat a můžete se těšit z jeho radosti nad tím.

- Máte někoho, o koho se můžete opřít.

- Máte někoho, s kým se můžete milovat

- Máte někoho, s kým se chcete milovat

Jistě někoho napadne ještě několik důvodů, tak pokud se budete chtít podělit, napište je do komentářů.

Noční Kadaní

Procházka noční Kadaní byl dobrý nápad. Je ticho, jaké jen ve městě může být. Není mi ani zima, ani teplo. Polibek na dobrou noc od své milé ještě cítím na rtech. Sem a tam je olíznu a na jazyku zkouším rozpoznat tu chuť.  Jdu pomalu, spíše se vleču. Jako bych si vychutnával každý krok. Mám pohodlné boty a občas chvíli hledím, jak se pravidelně na pochodu střídají. Z prvního patra slyším chrapot šťastlivce. Jak je spokojený. Jak závidím mu jeho spánek, kterého mě se poslední dobou nedostává. Myšlenky létají hlavou a střídají se se vzpomínkami a úvahami. Divím se, jak rychle střídám témata bez jakékoliv příčiny. Zkouším si představit, jak tento polorozpadlý dům musel býti krásný. Kolik práce a úsilí někoho stálo ho postavit, kolik osudů se v něm odehrálo, kolik smíchu bylo slyšet a kolik slz se v jeho zdech prolilo. Kdysi pevný a majestátní, dnes jen smutná vzpomínka. Jak naivně si myslíme, že něco přetrvá věky. Většinou stačí jen okamžik do totální destrukce. Někdy jen jedna silná bouřka může zničit vše.  Možná jen odtrhne střechu, ale tím pomalu začíná proces vedoucí ke zkáze. Věci se mění a vše i při nejlepší vůli nejde vrátit zpět. Staré musí ustoupit novým. Někdy se nevyplatí záplatovat a je lepší bourat. Rozhodnutí je to ale těžké.    

Máme svojí včelku

Tak se z nás stali adoptivní rodiče. Již dlouho jsme uvažovali o adopci a dnes jsme se konečně rozhoupali a byli si adoptovat včelku. Vše jsme pojali velmi zodpovědně a našemu výběru byla dokonce přítomna i Česká Televize. O jméně jsme dlouho diskutovali a nakonec jsme vybrali trošku netradiční jméno, které by mělo naší včelce mezi všemi Emilkami, Jenůvkami a Bzučilkami, zajistit trošku lepší postavení ve včelím společenství. :-) Velmi se těšíme na skleničku medu se jménem naší včelky a doufáme, že se jí bude dobře dařit.

Die Happy vs Destiny's Child - Survivor

Na Rockfestu jsem byl na Martě Jandové a slyšel písničku, která mi byla povědomá. Nakonec jsem přišel na to, odkud jí znám a tak se neubráním srovnání. Málokdy zní cover líp, než originál (výjimkou je pouze Jirka Bican a jeho Kurtvana :-) ), ale verze od Die Happy se mi líbí mnohem víc. Zdá se mi taková drsnější, rockovější a sála na mě z ní víc energie.  Posuďte sami.

Spartakus

Četl jsem si dnes na nettu tento článek o herci jménem Andy Whitfield , na kterého jsem nedávno koukal na Primě Cool v seriálu Spartakus, kde hrál hlavní roli. Naprosto mě šokovalo, že zemřel na rakovinu. V seriálu byl jako Spartakus opravdu jeden chodící sval a vypadal jak reklama na ideální tělo. Jeho boj trval jen 18 měsíců. Je až neuvěřitelné, že se z bolesti zad vyklube nemoc, která vás za 18 měsíců zabije. Bylo mu jen 39 let a nechal tu po sobě dvě malé děti. Nechal celý svůj marný boj natáčet a bude z toho dokument. Bude se jmenovat:“ tady a teď“, což bylo jeho krédo, které měl vytetované na ruce.

 Život je tak strašně pomíjivá věc. Plánujeme, snažíme se vidět do budoucnosti, představujeme si sami sebe za několik let. Myslím, že je to asi přirozené. Náš život by měl mít nějaký směr, nebo dokonce cíl, ale může se stát opravdu cokoliv a hlavně kdykoliv. 

Můj vlastní pohřeb

Čtu teď jednu knihu, kde jsem dostal úkol, představit si svůj pohřeb a to, co na něm lidi o mně říkají.

Představil jsem si tedy svůj pohřeb a když jsem nad tou představou později přemýšlel, uvědomil jsem si, že všechny lidi, které znám, vypadali tak, jak vypadají dnes. Jednalo se tedy o současnost, nebo blízkou budoucnost.

Byl hezký den, podobný dnešku a mnoho lidí nevydrželo a svléklo saka. Lidé stáli v půlkruhu a tiše a zdvořile spolu hovořili. Bylo jich asi 20 a já si uvědomil, že všechny nepoznávám.  Když měli začít o mně mluvit, nikdo se k tomu neměl. Byli nervózní, styděli se. Nejraději by byli někde jinde.  Přáli si, aby mě byli nikdy nepoznali. Nemuseli by tu teď být, nemuseli by poslouchat, nebo dokonce mluvit. Nakonec se někdo odhodlal, odkašlal si a začal mluvit. Říkal nějaké fráze o přátelství a o tom, jakým přítelem jsem mu býval. Bohužel nemluvil úplně pravdu, protože  se držel pravidla „ o mrtvých jen dobře“ .  Pravda byla, že jsme se již několik let stýkali jen sporadicky.  Nebyla to ničí vina, jen se naše cesty prostě tak nějak rozešly. Jako další mluvila nějaká žena. Byla tam se svým přítelem a tak nemohla mluvit moc do detailů našeho společného vztahu, aby ho nějak nezranila. Řekla tedy jen několik neurčitých a hodně neosobních věcí o tom, jak tu všem budu chybět.

A to bylo konečně všechno. Nikdo už se k dalšímu mluvení neměl a ostatní  byli rádi, že to mají za sebou a můžou jít domů. Byli smutní, snažili se v duchu si vybavit společné chvíle se mnou. Někdy si vzpomněli na něco, čím jsem je pobavil a tak se občas na jejich tvářích objevil lehký a krátký náznak úsměvu. Snažili se vybavit, kdy mě viděli naposledy a co jsem jim říkal. Jen málo z nich si vzpomnělo na skutečně poslední rozhovor. A pokud ano, jen těžko si vybavovali, o čem jsme se bavili.

Takto jsem si představil svůj pohřeb. Pointa tohoto úkolu je představit si co lidé říkají a co bych chtěl aby říkali. Nechtěl bych, aby na mém pohřbu někdo mluvil, protože si myslím, že v každém zanecháme nějakou jinou stopu. Ke každému máme jiný vztah a každý nás zná z jiného prostředí a tedy trochu jinak. Někomu důvěřujeme a tak se mu otevřeme víc, než někomu jinému. Také se stále vyvíjíme a tak pokud se sejde více lidí  a každý nás zná z jiného období našeho života, každý by o nás pochopitelně mluvil jinak. A proto si vlastní pohřeb představuji takto neosobně, nudně a s absencí jakýchkoliv hlubokých myšlenek, rozborů a pocitů.

Verunka na tanečním vystoupení ZUŠ Kadaň

Šmejdi

Četl jsem si dnes v Lidovkách o chystaném dokumentu, který se jmenuje velmi příznačně Šmejdi. Rozhovor s autorkou zde a zde.

Zabývá se nátlakovým prodejem a protože se prodejem živím i já, tak mě toto téma velmi zajímá.

Dnes a denně se setkáváme s nátlakem na koupi kdečeho. Na ulici Vás zastaví člověk, který má slovo po slovu naučené co říkat. Za minutu na Vás vychrlí tolik slov, že to skoro nestačíte vnímat. Do ruky Vám strčí několik superlevných věcí a říká o sobě, že je blázen, když Vám to prodává tak levně. Ve skutečnosti Vás ale podvědomě nutí, aby jste si to mysleli o sobě, když to za ty peníze od něj nekoupíte.

Další způsob je postávat někde u vchodu, nebo tam, kde je velký pohyb lidí a hrát jim na city. Přispějte na opuštěné děti, přispějte na psy v útulku a tak dále. Minule mi dokonce řekl, že minimální příspěvek je 50 korun. Co to jako má být?! Každopádně, když si spočítáte, kolik stojí celodenní postávání kohokoliv, zjistíte, že i kdyby tyto příspěvky byly skutečně pro opuštěné děti, tak když si z nich ten postávající odebere odměnu, tak se  k opuštěným dětem dostane hodně málo, ale spíš vůbec nic.  

Podomní prodejci, to už je jiné kafe. Neváhají Vám narušit intimní zónu a klepat na dveře. Hodně chodí s nabídkami na výhodné tarify. Mobilní operátoři si tyto společnosti najímají a když se provalí nějaké nekalé obchodní praktiky, tak se od nich distancují. Chytré. Tyto společnosti dostanou od operátorů telefonní čísla a volají a volají. Minule mi volala nějaká paní a nabízela mi ke stávajícímu  tarifu ještě nějakou super službu navíc. Hned na začátku jsem jí řekl, že mám služební telefon a že i kdyby mě ta nabídka zajímala, nemůžu s tím nic dělat. Ale ona pokračovala dál, protože má v manuále první odmítnutí automaticky ignorovat. Když se mi jí to podařilo zopakovat asi potřetí, konečně pochopila, že jí nemůžu pomoci.   

Ale absolutně nejhorší způsob, je agresivní a nátlakový prodej na tzv. předváděčkách, o kterém bude i dokument Šmejdi. A šmejdi to skutečně jsou, protože sebrat skupinu lidí, uzavřít je někde, odkud nemůžou utéci a drtit je, dokud neřeknou ano, je zhovadilost a s korektním prodejem to nemá nic společného. Zesměšňují Vás, když jste proti, vyhrožují Vám a tlačí a tlačí. Jak se takový člověk může každé ráno podívat na sebe do zrcadla?! Jak si toto sám v sobě ospravedlní?

Na druhou stranu žijeme v době, kdy je obrovská převaha nabídky nad poptávkou a tak se výrobci čehokoliv snaží prodat své výrobky jakýmkoliv způsobem. Je to smutné, ale svým způsobem i  pochopitelné. Já si osobně myslím, že pokud máte kvalitní výrobek za přiměřenou cenu, zákazníka si vždycky najde i bez těchto šílených praktik.

Prodej jako takový je ale v pořádku. My, ve své práci volíme systém „uspokojování potřeb“. Každá společnost se při své výrobě setkává s poptávkou po různých komoditách. Já zjišťuji co zrovna potřebují a tuto potřebu se snažím (pokud to patří do našeho portfolia a pokud je to v mých silách)  uspokojit.

Je to jediný způsob, u kterého je možné se zákazníkem dále spolupracovat, protože jen spokojený zákazník se vrací a dobrý obchod je pouze ten, když jsou všechny strany spokojeny.  

Kruh životního poznání

Myslím na to, jak se život točí neustále v kruzích a jak moc nás ovlivňuje to, co zrovna prožíváme a v jaké životní situaci se nacházíme. Asi bych neřekl, že se mění celý charakter a povaha člověka, ale určitě tím, jak poznáváme a zažíváme různé věci, mění se naše názory a pohledy.

Ještě donedávna jsem si myslel, že jsou určité věci a činy naprosto běžné, lidské a přirozené. Nechápal jsem lidi, kteří to viděli jinak a důkladně jsem jim jejich postoj vyvracel a snažil se jim „otevřít oči“. Uběhla nějaké doba a já dnes bez okolků odsoudil skutky jednoho člověka, které jsem donedávna schvaloval.

Nedovolím si tvrdit, který postoj je správný a také neodsuzuji toho člověka. Jen říkám, že jsem ušel kus cesty, dostal jsem se v kruhu do míst, odkud vidím věci, které jsem v minulosti vidět nemohl, nebo jsem nebyl připraven je vidět. Je také dost dobře možné, že je ten člověk na své cestě zase o kus dál a já, až se posunu na jeho současné místo, uvidím něco, co mi pomůže ho pochopit, nebo to budu dokonce dělat jako on.

Život je nejlepší učitel. Vždycky, když někdo něco prožívá a my ho nechápeme, nebo mu nerozumíme, můžeme si být jisti, že se dřív, nebo později posuneme na místo, kde stál předtím on a dokonale pochopíme, co tím myslel a jak mu tenkrát bylo.

Vždycky, když někomu ublížíme, můžeme si být jisti, že dojdeme do bodu, kdy někdo další ublíží stejně nám. Bylo by skvělé, kdyby to platilo i obráceně a naše dobré skutky nám byly také oplaceny.       

WTCC - Hungaroring 2012

Tuto pozvánku od obchodního partnera prostě nešlo odmítnout. Super víkend! Další foto zde

Druhý filmový večer

Dlouho jsem nenapsal žádnou filmovou recenzi a tak to napravím a napíšu hned tři. Včera jsem pořádal filmový večer a výběrem filmů byl pověřen Jindřišek a musím říct, že vybral znamenitě.
První film se jmenoval Mrazivé Peklo. Jindra ho vybral jako startovací oddechovku a tento film se nám zavrtal tak hluboko do našich mozků, že jsme si od tvůrce a režiséra Paula Zillera museli zcela mimo plán dát ještě jednu lahůdku a to Mořskou Bestii.
Mrazivé Peklo má oficiální označení horor a jeho hodnocení na ČSFD (32%) dávalo tušit skutečné umění. Dlouho, ale opravdu dlouho jsem se tak nezasmál. Příšerné herecké výkony, nesmyslné dialogy, kterými jsme se navzájem rozesmávali ještě pozdě v noci, doplňovaly počítačové triky dělané na Didaktiku M. Nesmím zapomenout na celkovou nelogičnost děje, spoustu nepřesností a hovadin a příšera, které se prostě nejde bát. Scénář asi napsal nějaký blázen na záchodě během vleklého průjmu. Udivuje mě, na co všechno se dnes dávají peníze. Nicméně tento „žetkový“ film opravdu doporučuji shlédnout. Nejlépe v partě více lidí, protože se opravdu pobavíte.

Další film se jmenoval Experiment. Zajímavý a kvalitně zpracovaný film. Adrien Brody a Forest Whitaker odvádějí uvěřitelný výkon a film nemá hluchá místa. Zajímavější než film samotný je ale téma. Film je o Stanfordském vězeňském experimentu. Ve zkratce jde o to, že skupina dobrovolníků je náhodně rozdělena na vězně a dozorce. Vše nabere šílené obrátky, když dozorci kvůli udržení pořádku, začnou vězně ponižovat a pak dokonce mučit. Celý projekt musel být předčasně ukončen. Film opravdu nutí k zamyšlení nad povahou člověka a nad tím, čeho všeho je rozumný a morální člověk pod tlakem schopen. Díky za tento pohled.
Poslední film byl také na vážné a zajímavé sociální téma. Jmenoval se Náš Vůdce a byl natočen na základě skutečných událostí. I když jsme byli už značně unaveni, nedalo se tento kvalitní německý film nedokoukat. Díky němu máme s Jindrou nový pozdrav. :-)
Všechny tyto tři filmy stojí za to vidět. Děkuji všem zúčastněným a těším se na další filmový večer.

Krásný den

Ó jak jsi skvělá. Jak rád jsem, když si se mnou. Dnes jsem tě zklamal. Nehrál jsem si s tebou na stopovanou a když jsme spolu byli venku, tak jsem nedělal blbiny, které jsem dělal minule a které si po mně chtěla. Místo toho jsem si od tebe nechal vyprávět legendu o psovi na radniční věži a legendu o jedné staré dámě a ohnivých kočkách. Jak rád tě poslouchám. Jak krásné je, když mi něco vyprávíš. Dnes jsem tě vzal bruslit a moc jsem si to užil. Držela jsi mě za bundu a křičela: „hyjé“ ! A já tě tahal a u toho se hlasitě smál. Jak roztomilá si byla, když si mi říkala, že se bojíš tmy a neznámých zvuků, které jsme spolu slyšeli ve večerních uličkách Kadaně. Jak hřejivý pocit to byl, když jsem si tě přitulil k sobě a koukali jsme spolu na Simpsonovi. Před spaním jsem ti ještě četl knížku, kterou sis vybrala v mojí knihovně. Vánice od Sorokina není zrovna knížka pro děti, ale poslouchala jsi pozorně, a co větu si mě přerušovala a ptala se, co znamená to či ono slovo. Nakonec si u mého čtení usnula a já se na tebe ještě chvíli koukal. Jsem tak rád, že tě mám. Miluju tě.

Pocit (ne)spokojenosti

Jak je důležité být spokojený? Myslím, že máme v povaze být neustále nespokojení. Asi proto je většina z nás tam, kde je. Nespokojenost nás nutí se vyvíjet, pokračovat v rozdělané práci, pochopit dosud nepochopené. Jsme často nespokojeni s prací, s místem kde bydlíme, s finanční situací, s našimi vědomostmi, se vzhledem, s partnerem, s dětmi, s přáteli.

Každý má hranici, kdy jeho nespokojenost dosáhne vrcholu a pak je nucen jednat. Asi se nedá říct, že ten je nespokojen a něco s tím dělá a ten je nespokojen a jen nadává a k činu se nemá. Každý rád říká, že by na místě někoho jiného jednal jinak a jindy. Je lehké někoho obvinit z nečinnosti, když toho druhého pouze pozoruji a nemám s ním nic společného a je také pro každého strašně lehké říct: „měl bys“.

A tak si myslím, že by si každý rady a obviňování tohoto typu měl strčit někam. Nikdo na to není zvědav a pochybuji, že to někoho nakopne, nebo donutí k nějakému činu.

O tom jsem ale vůbec psát nechtěl. Tento článek vznikl mým chvilkovým, ale velmi silným pocitem, že jsem spokojený. Najednou jsem si uvědomil, že jsem přesně tam, kde mám být a že mám kolem sebe lidi, které chci mít. Že je mi přesně tolik, kolik mi je a že je to tak správně. Že mám přesně to, co potřebuji.

Zítra už budu zase nespokojený. Nespokojený se svojí váhou, nespokojený s financemi, nespokojený s vědomostmi, nespokojený sám se sebou a se svojí leností. To jsou ale řešitelné prkotiny a ten dnešní pocit, který mě tak zahřál u srdce, si doufám budu pamatovat, až budu mít zase svůj obvyklí pocit, že je všechno špatně.

Nesouhlasím

Dnes jsem koukal na agresivní kampaň proti potratům na stránkách zde. V současné době dávají před školy poměrně kontroverzní billboardy.

A já s nimi nesouhlasím! Myslím si, že by si každá žena měla rozhodnout, zda dítě, které počala, chce také donosit, porodit a vychovat. Samozřejmě jsem pro prevenci a je mi kolikrát s podivem, že při dnešní dostupnosti velikého množství antikoncepce a velké informovanosti o ní, se to někomu může ještě stát. Bohužel je to tak, důvody jsou různé a stát se může opravdu cokoliv. A když už se to stane, měla by být možnost vzít to ještě zpět.

Vychovávat dítě není vůbec žádná legrace. Doslova vás to pohltí. Nejde jen o finanční stránku věci, která je náročná a ne všichni jí vůbec mají možnost zvládnout, ale také o spoustu a spoustu času, obětování, strachu, obav a energie. Kdokoliv, kdo se na to prostě z jakéhokoliv důvodu necítí, měl by mít možnost tuto situaci ještě zvrátit a třeba pár let počkat, až bude připraven.

Ranní střelba do vlastních řad.

Včera jsme šli do restaurace s přítelkyní a už ve dveřích na mě pokřikovali "ty úchyle".

Přitom mně je pětapadesát a přítelkyni jednadvacet.

Úplně nám to zkazilo oslavu desátýho výročí... ;-)

Když nemůžu spát

Jak hnusný je to pocit, když nemůžu spát.

Koukám stále do tmy a snažím se s tím prát.

Myslím na minulost, na práci

a na to kam mě život zavedl.

Ležím na poloprázdné matraci,

a nevím jak bych tu bdělost podvedl.

Myslím na různé lidi, kteří už jistě tvrdě spí.

Myslím na ně a říkám si, zda o mně také někdy sní..

O člověku mi blízkém

Budu Vám vyprávět o jednom člověku, kterého jsem měl tu čest poznat a kterého s velkou hrdostí nazývám mým přítelem. Už dlouho na to myslím a dnes, v první vánoční svátek, když jsem si na něj ráno vzpomněl a při té vzpomínce se mi na tváři objevil úsměv, rozhodl jsem se to konečně udělat.

Je to člověk, kterého, jako jednoho z mála lidí, opravdu obdivuji. Znám ho nějakých 7 let a za tu dobu mě nikdy nezklamal. Je to člověk, kterého když se zeptáte, proč se Postoloprty jmenují Postoloprty, řekne Vám hned dvě verze proč to tak je. Na jeho znalosti potřeboval bych ještě jednu hlavu a stejně by to nebylo dost. Je to člověk, který Vám i o věcech, které Vás dosud vůbec nezajímaly, dokáže tak poutavě vyprávět, že ho bez hnutí a s nadšením posloucháte. Je to člověk, který Vás skutečně poslouchá i když sám řeší své vlastní problémy. Je to člověk, který Vám vždycky dokáže ukázat jiný pohled na věc a i v zarytém názoru Vám najde trhlinku, takže najednou nejste o Vašem přesvědčení tak přesvědčeni. Je to člověk, se kterým když trávíte několik dní v kabině kamionu, nikdy Vám nedojde řeč a když ten prostor opouští, je Vám strašně smutno. Obdivuji také jeho dobrodružně-cestovatelskou povahu. Vydal bych se s ním klidně pěšky kolem světa a vím, že by jsme to v klidu zvládli, protože on by se nikdy a nikde neztratil.

Je to neuvěřitelný dobrák a viděl jsem ho osobně dělat tak bezelstné skutky, že je mi ze sebe a ze všech ostatních až zle. Má také neuvěřitelný smysl pro humor, který dokáže tak pohotově využít, že si v jeho přítomnosti vždy prodloužím život o několik let.

Je o století dál, než my všichni a přes to všechno dokáže být pouhým člověkem. Nikdy by se nad Vás nepovýšil, nikdy by se Vám za vaší neznalost a malost nevysmíval. A co je neuvěřitelné je, že se v jeho přítomnosti necítíte jako malý hloupý mraveneček v přítomnosti krále zvířat. Cítíte se s ním prostě dobře.

Jsem rád, že Tě mám a přeji Tobě a Tvé rodině touto netradiční cestou hodně štěstí, zdraví a spokojenosti do nadcházejícího roku.

Výjimečný ve své průměrnosti

Existují lidé, kteří jsou v něčem dobří a existují lidé, kteří v tom, či onom přímo vynikají. Ten je dobrý herec, ten je vtipný komik, ten hezky zpívá, ten pěkně hraje na nějaký nástroj, ten je dobrý sportovec, ten má šikovné ruce a vyrobí, nebo opraví cokoliv. Ten je obětavý rodič, ten dobře vaří, ten je chytrý a inteligentní, ten překrásně maluje, ten dobře vypadá, ten je všemi oblíbený, ten je výjimečný politik, ten vymyslel toto a ten objevil tamto. Přijde mi, že celý život hledáme něco, v čem bychom mohli býti dobří. Někdy nás na to přivede náhoda, někdy k tomu cíleně směřujeme a někdo má dar a prostě to umí.

Na každého takového člověka ale připadá mnoho naprosto průměrných a v ničem nevynikajících lidí. Jsem takovým člověkem a už se nebojím to říci. Nemá cenu si nic nalhávat. Za války bychom byli potrava pro děla a při hrozbě zániku světa by nás na archu nikdo nevzal. Snažíme se ze dne na den žít svoje průměrné životy a obdivujeme ty, co něco umí a tiše jim závidíme. Nikdy po nás nebude nic pojmenováno, nebude se o nás nikdo učit, nevyrobíme nic, co by zde zůstalo i generace po nás, nikdo na nás nebude vzpomínat jako na někoho výjimečného.
A protože ještě nemáme dost, tak nám naší průměrnost všichni denně připomínají. Kdykoliv jdeme na koncert, nebo nějakou výstavu, kdykoliv si zapneme televizi, tak vidíme jen „ty druhé“.
Ano, jsem „těm druhým“ vděčný, protože já bych nikdy na dřevěné lodi nejel hledat další světadíl, já bych nikdy netrávil celý dny v laboratoři s nebezpečnými látkami, já bych hluchý neskládal žádné symfonie, ale ty bych samozřejmě neskládal ani s perfektním sluchem. Já bych také nedřel celé dny jako hovado v posilovně, nebo na hřišti.
Jsem ve své průměrnosti vlastně důležitý. On by vás jinak neměl kdo obdivovat a vám by chyběl motor do další práce a dřiny. Nepovyšujte se nad nás, protože my jsem ti, co kupují vámi vynalezené věci, my jsme ti, co chodí na vaše koncerty, výstavy a sportovní utkání. My jsme ti, co čtou vaše knihy a básně.
Jsme miliardy ovcí, jsme miliardy tupých tažných zvířat, jsme miliardy bezcenných, tak nás moc neserte. :-))

Chybíš mi

Černobílé fotky mají prostě své kouzlo.Od teď už fotím pouze černobíle.

Jirka Bicci na Střelnici

Vše nejlepší k 7mým narozeninám

Učím se

Každý náš skutek je nám zapsán nesmazatelně a jednou provždy. Nic nezůstane zapomenuto, i když by jsme si to moc přáli. Nikdy už nebudeme moci začít znovu. Tlusté čáry neexistují. Minulost máme připoutanou k noze jako kouli a vždycky když už máme pocit, že jsme se jí zbavily, tak se řetěz napne a stáhne nás zase zpět.

Nikoho nelze přesvědčit o dobrých úmyslech. Každý má své šuplíky kam jednoduše a rychle každého zařadí a zahodí. Nikdy už ho neotevře a nepřeřadí do jiného šuplíku. Nikdy se na věc nepodívá z druhé strany. Nikdy se nezamyslí. Jak pohodlné to je. Jak krásné je vidět věci pouze černé a bílé.

Snažím se otevírat staré šuplíky. Prohlížím si lidi, které jsem do nich kdysi i zcela nedávno hodil. Přemýšlím, proč jsou tam, kde zrovna jsou. Docela jistě vím, že jsem kdysi dávno někoho dal do tohoto konkrétního šuplíku a nyní je v šuplíku jiném. Jak se tam dostal? Co můžu udělat, abych ho mohl dát zpět? A chci ho vůbec dát zpět?

Učím se být opatrný při zařazování nových lidí. Učím se koukat na věci z druhé strany. Učím se nesoudit moc rychle. Jde to těžce, ale mějte prosím trpělivost, já se ten život stále učím.

Bráškové