Dnes jsem si přečetl zajímavý rozhovor s hercem Jirkou Dvořákem. Řekl jednu větu, která mě zaujala. Řekl: "Díky zkušenostem našlapuji opatrněji, ale myslím, že člověk zůstane v zásadě stejný".
To že se člověk mění je celkem pochopitelná záležitost. Myslím, že každá událost, která se vám stane, každý člověk, kterého potkáte, každé dítě, které se vám narodí, každá kniha, kterou přečtete, každé zklamání v někoho, nebo v něco, které zažije, každý příběh, který vyslechnete, vás postupně změní.
Otázkou je, jestli je tedy pravda že zůstáváme v zásadě stejní. Jestli je něco, co ve vás zůstane i přes všechny ty zkušenosti a změny. Jestli ve vás zůstane něco, podle čeho vás každý hned pozná. Něco tak hluboko zakořeněného, že když umřete, tak si lidi, kteří vás znali, řeknou, on byl prostě......
Celé mě to zaujalo hlavně proto, protože i já si myslím, že se měním. Poslední dobou asi víc, než kdy jindy v minulosti.
Jde o to, že už zdaleka nejsem tak tolerantní jako v kdysi.
Stal se ze mě mnohem větší pesimista. Nemám zdaleka takový smysl pro humor jako dřív.
Taky jsem opravdu, ale opravdu začal nesnášet cikány. Kdo mě za to chce soudit, tak může jít na měsíc bydlet místo mě. Ale v zásadě jsou mi veškeré vaše soudy fuk.
A to je nakonec další věc ve které jsem se změnil.
Proč to píšu? Proč si myslím že to někoho zajímá? Jde o to že každý má svůj blog zaměřený nějakým směrem. Někdo jako intelektuální osvětu, někdo proto, aby ostatní věděli, co zrovna dělá, někdo chce něco vykřičet do světa a někdo ho používá jako takový deník.
Tenhle příspěvek je takový můj osobní tok myšlenek. Jestli to někoho zajímá, může si to přečíst a jestli ne, tak není nic jednoduššího, než křížek vpravo nahoře.
Věřím, že si to za pár let přečtu a zděsím se toho,jak jsem něco takového mohl napsat a jak jsem se od té doby změnil. Ostatně jsem podobný pocit zažil celkem nedávno, když jsem si přečetl e-mail, který jsem psal před čtyřmi lety.
BALADA O OSAMĚLÉ DÍVCE
před 2 týdny
