středa 30. listopadu 2011

Učím se

Každý náš skutek je nám zapsán nesmazatelně a jednou provždy. Nic nezůstane zapomenuto, i když by jsme si to moc přáli. Nikdy už nebudeme moci začít znovu. Tlusté čáry neexistují. Minulost máme připoutanou k noze jako kouli a vždycky když už máme pocit, že jsme se jí zbavily, tak se řetěz napne a stáhne nás zase zpět.

Nikoho nelze přesvědčit o dobrých úmyslech. Každý má své šuplíky kam jednoduše a rychle každého zařadí a zahodí. Nikdy už ho neotevře a nepřeřadí do jiného šuplíku. Nikdy se na věc nepodívá z druhé strany. Nikdy se nezamyslí. Jak pohodlné to je. Jak krásné je vidět věci pouze černé a bílé.

Snažím se otevírat staré šuplíky. Prohlížím si lidi, které jsem do nich kdysi i zcela nedávno hodil. Přemýšlím, proč jsou tam, kde zrovna jsou. Docela jistě vím, že jsem kdysi dávno někoho dal do tohoto konkrétního šuplíku a nyní je v šuplíku jiném. Jak se tam dostal? Co můžu udělat, abych ho mohl dát zpět? A chci ho vůbec dát zpět?

Učím se být opatrný při zařazování nových lidí. Učím se koukat na věci z druhé strany. Učím se nesoudit moc rychle. Jde to těžce, ale mějte prosím trpělivost, já se ten život stále učím.

sobota 12. listopadu 2011

Odkaz

Viděl jsem teď dokument o planetě zemi bez lidí a taky četl tento
článek. Co mě překvapuje je, jak rychle tu po nás nic nezbude. Za 100 tisíc let prý už ani památka.

Zamyslel jsem se nad tím, že po mě tu nezbude ani památka už mnohem dříve. Moje děti si mě budou zcela jistě ještě pamatovat a i moji vnuci si snad budou pamatovat dědu Pavla, ale co děti mých vnuků, nebo vnuci mých vnoučat? Záleží samozřejmě na tom jak dlouho tu ještě budu, ale budou moji vnuci, nebo pravnuci pokládat za důležité říct jim o mně pár slov?

Jednou jsem viděl seriál Kořeny, kde si generaci po generaci vyprávěli příběhy dědů, babiček, pradědů, prababiček, prapradědů a tak dále. To se u nás nějak nepěstuje a tak brzy po naší smrti upadneme v zapomnění.
Říkám si, že na sklonku života sepíšu svůj příběh a dám ho svým potomkům. A oni si ho budou předávat. Ale popravdě to je dost naivní představa. Určitě by skončil někde v harampádí a dříve, či později by ho někdo vyhodil.
A co naše internetová stopa? Co můj blog? Také by se dal použít jako nahlédnutí do mého života, ale jak dlouho tu po mé smrti ještě bude? Nevymaže ho někdo, když se tam nebude dlouhá léta přispívat? Nebo ho třeba vymažou z nedostatku místa, nebo se jim zhroutí server. Netuším.
Je mi jasné, že mi to vlastně může být jedno. Už tu nebudu. Ale teď mi to přijde hrozně líto. Asi by jsme tu všichni chtěli nechat nějaký odkaz. Závidím hercům, jejichž filmy se stále vysílají i mnoho let po jejich smrti. Závidím lidem, o kterých se učí povinně v učebnicích. Ale na jednoho takového připadá milion bezejmenných.
Zrovna teď o mně někteří lidé mluví nelichotivě až dost, ale asi to nebude stačit. Budu muset vymyslet náhradu ropy, napsat knihu, nebo natočit film.