V nedělním podvečeru...

....si představuji lásku jako oheň, který je zažehnut jedinou jiskrou. Rozhoří se, někdy pomalu a jindy rychleji. Občas do něj zafouká vítr a on vzplane velkým plamenem. Jindy zase krásně praská a vroucně hřeje. Občas se ale stane, že ten plamen uhasne. Někdy sám od sebe dohoří, jindy ho záměrně udusíme a zahrneme hlínou.
Je ale vůbec možné uhasit ho docela? Nebo bude vždycky někde hluboko v popeli žhavý kousek, který jen čeká na to, až ho někdo rozfouká?

Večer,

když přitulím se unavený k tobě

a ty již spokojeně spíš,

koukám se na tebe v této pozdní době,

a říkám si, o čem asi sníš.


Zašeptám ti do ucha: „miluju tě, moc“

Otevřeš oči a říkáš, že ty mě taky.

V tu chvíli skryje můj úsměv jen temná noc

a já zase věřím na zázraky.

Školačka

Včera byla Verunka poprvé ve škole. Bylo to hezké a milé. Dnes jsem jí ale ráno vedl na první opravdový den ve škole a to už tak hezké nebylo. Ráno si vzala tašku, oblíkla se, umyla se a šli jsme. Do šatny jsem jí poslal samotnou, protože už je přeci ve škole a tak se musí zvládnout sama převlíknout. Bohužel byla asi jediná, kdo to umí, protože šatna byla plná rodičů, jejichž děti to asi ještě sami nezvládnou. Protlačila se mezi nima a za chvilku byla přezutá venku. Pak jsme čekali dole, až nás pustí do třídy. Když se tak stalo, šli zase všichni rodiče s dětma. Já jsem však odolal pokušení a řekl Verunce, ať jde sama. Zeptala se jen, kam má jít, tak jsem jí řekl, že to jsou druhé dveře vpravo a že si jí v deset vyzvednu. Statečně a bez mrknutí oka začala vycházet po schodech. Koukal jsem se za ní a jen stěží se udržel. Venku, když už jsem seděl v autě, jsem se rozbrečel a ani nevím proč.
Za chvilku pro ní jdu do školy. Udělám jí její oblíbené těstoviny a pak se půjdeme projet na kolech a dnes jí nechám vybrat trasu. Je to už totiž moje velká školačka.