Školačka

Včera byla Verunka poprvé ve škole. Bylo to hezké a milé. Dnes jsem jí ale ráno vedl na první opravdový den ve škole a to už tak hezké nebylo. Ráno si vzala tašku, oblíkla se, umyla se a šli jsme. Do šatny jsem jí poslal samotnou, protože už je přeci ve škole a tak se musí zvládnout sama převlíknout. Bohužel byla asi jediná, kdo to umí, protože šatna byla plná rodičů, jejichž děti to asi ještě sami nezvládnou. Protlačila se mezi nima a za chvilku byla přezutá venku. Pak jsme čekali dole, až nás pustí do třídy. Když se tak stalo, šli zase všichni rodiče s dětma. Já jsem však odolal pokušení a řekl Verunce, ať jde sama. Zeptala se jen, kam má jít, tak jsem jí řekl, že to jsou druhé dveře vpravo a že si jí v deset vyzvednu. Statečně a bez mrknutí oka začala vycházet po schodech. Koukal jsem se za ní a jen stěží se udržel. Venku, když už jsem seděl v autě, jsem se rozbrečel a ani nevím proč.
Za chvilku pro ní jdu do školy. Udělám jí její oblíbené těstoviny a pak se půjdeme projet na kolech a dnes jí nechám vybrat trasu. Je to už totiž moje velká školačka.