Každý svého štěstí strůjcem??

V pátek jsem měl zajímavou debatu s Markétkou o tom, že je každý jedinec zodpovědný za své štěstí. Hodě jsem nad tím přemýšlel, protože na druhou stranu chápu, že každá akce vyvolá reakci a každý váš čin zákonitě ovlivní několik dalších lidí a většinou těch, kteří jsou na vás úzce navázáni. A tak tedy nastává otázka s velkým O. Mám udělat rozhodnutí, po kterém si myslím, že budu šťastnější,i když tím udělám několik lidí nešťastných??? Podle teorie Markéty ano, protože prý nejsme zodpovědni za štěstí ostatních lidí. Každý si je za své štěstí zodpovědný sám a když cítí, že by byl po nějakém rozhodnutí šťastnější, měl by být "sobec" a udělat ho. Má to svojí logiku, protože člověk, který vás má opravdu rád, nemůže vlastně dělat nic jiného, než vám vaše štěstí přát. A když jste naopak nešťastní, tak blízcí lidé kolem vás, musí být také. A jestli oni jsou šťastní zatímco vy ne, tak to jsou vlastně větší sobci, než vy.
Dobře, ale mohu být já šťastný a spokojený sám se sebou s vědomím, že jsou kvůli mně lidé nešťastní? Že mé rozhodnutí někomu ublížilo?

Ještě přidávám foto z oslavy Hančiných narozenin, které se mi moc líbí a kde jsme o tom mluvili. Za pozvání na tuto akci Hanče děkuju, protože to bylo super. :-)

Bolestné pravidlo

Mám dceru, miluju jí, a jako její rodič mám neustálou potřebu a vlastně i povinnost, jí ochraňovat, vychovávat, bránit jí proti všem , ale i proti ní samotné.

Přijde však den a já ho ponesu těžce, kdy zjistí, že to co říkám jsou jenom kecy nějakého starocha, kterej jí vůbec nerozumí a kterej nikdy nebyl mladej a vlastně proto, to ani chápat nemůže.

A tak to má vlastně být. Od toho je podle mě puberta (a pro mě to není hanlivý výraz), kdy děti dospívají a stávají se z nich muži a ženy.

První s kým je potřeba bojovat o svojí svobodu a svůj prostor jsou samozřejmě rodiče. Uvědomuji si, že přijde den a já budu muset říct:

Verunko, ač nerad, musím teď přestřihnout pupeční šňůru a nechat tě jít. Nechat tě jít dělat si věci po svém, nechat tě dělat blbosti, nechat tě dělat věci, se kterými nesouhlasím. Musíš se sama rozhodnout a za své rozhodnutí nést následky. Nemůžu ti už říkat kdy máš být doma, nebo jak a s kým máš trávit čas. Doufám jen, že jsem tě naučil zodpovědnosti a že jsem z tebe vychoval člověka, na kterého budu moct být nadále hrdý.

Bude to těžké, protože od této chvíle se stanu jen pouhým divákem. Bude to jako dostat smyk ve vysoké rychlosti na náledí. Už nemůžete nic dělat a jen doufáte, že jste postavili dostatečně odolné a silné auto, které ten následný tvrdý náraz vydrží a vy to tím pádem přežijete také.

Potřetí a zase jinak

Včera jsem se byl podívat na kolegy z divadla a na jejich hru - Sex noci svatojánské. Původně jsem tam jít ani nechtěl, protože jsem to již viděl dvakrát a myslel jsem si, že už mě nijak nepřekvapí. Jenže divadlo není film a každé představení je vlastně originál, o čemž mě včera všichni přesvědčili. Přibylo pár nových věcí, něco bylo nepatrně změněno, a celkově to na mě působilo mnohem lépe a profesionálněji. Na celém představení bylo vidět, že si herci mezi sebou rozumí a hlavně, že je to prostě spolu baví. Diváků bylo dost a soudě podle jejich reakcí, se bavili.
Děkuji tímto všem hercům, kulisákům a osvětlovačům za pěkný zážitek.

Jsem debil??

Zabývám se poslední dobou myšlenkou, jak jsem na tom skutečně s mozkovou kapacitou. Nebo v jakém je vlastně můj mozek stavu? Zvládnul bych třeba vystudovat matfyz?? Zvládnul bych se naučit sedm jazyků? Mám na to, nebo toho nejsem schopen? Ono nejde samozřejmě jen o to nasávat informace. Je spousta vystudovaných lidí, kteří jsou schopni se naučit cokoliv, ale třeba neumí rychle a co nejjednodušeji vyřešit nějaký nečekaný problém. Chybí jim například kreativita, představivost, fantazie, schopnost empatie, logické uvažování. Dají se tyto věci také naučit?
Tito lidé se díky svému vzdělání dostávají na vysoké vedoucí posty, kde vedou tisíce zaměstnanců. To je v pořádku, nijak jim to nezávidím, jen mě zajímá, zda by jejich práci nezvládl po důkladném zaučení i průměrně vzdělaný člověk. Tato myšlenka byla i zpracována ve filmu, kdy se dva milionáři vsadili o to, zda bezdomovec může pracovat jako vrcholový manažer. Byla to komedie a on to nakonec dokázal.
Znám pár lidí, o kterých si myslím, že jsou opravdu chytří a že jim to myslí. Nepřišel jsem na to ale tak, že jsem se jich ptal co vystudovali. Ne, viděl jsem je něco řešit a úspěšně vyřešit. Viděl jsem jejich bleskovou reakci na nenadálou situaci. Slyšel jsem je mluvit, slyšel jsem je nahlas přemýšlet. Něco jsem jim říkal a oni mě nejenom pochopili, ale dokázali hned přidat vlastní názor, vlastní pohled nad kterým jsem se musel zase zamyslet já.
Ale jsem já ten, kdo to může posuzovat? Mám mozek dostatečně vyvinutý na to, abych mohl někoho hodnotit, nebo posuzovat jeho inteligenci????

Nová výzva

Na začátku ledna jsem se rozhodl, že se k mojí velmi, velmi, velmi úspěšné kariéře herce, pokusím prorazit také v roli režiséra. Vybral jsem si k tomu team, se kterým jsem již trochu spolupracoval na pohádce O Třech Mandarínech. No, spíš sem se přišel kouknout na poslední zkoušky před jejich premiérou a utrousil pár nepříjemných poznámek. K nim jsem přibral ještě dva úplné nováčky, z nichž jednomu jsem dal nosnou roli a jsem moc zvědav, jak mu to půjde. Mám pouze jednu zkušenou herečku a to je Markétka P. Chtěl bych jí tímto ještě jednou poděkovat, že se i přes nedostatek času rozhodla, že se k nám připojí. I když jí musí být jasné, že jí budu zneužívat nejenom na hraní. Máme za sebou dvě čtené zkoušky a zatím jsem nadšen, i když vidím, že nás čeká opravdu hodně, hodně a hodně práce, na kterou se ale velmi těším.
Děkuji Milhausovi za pomoc s výběrem hry (nicméně mezi náma Milane, sis tuhle hru měl nechat pro sebe a nedávat jí z ruky). Také děkuji Honzovi za prostory a všeobecnou podporu.
Na výsledek se můžete těšit někdy na podzim a já věřím, že se Vám to bude líbit.
Tak tedy držte palce (ti co mě nemají rádi samozřejmě nemusí).