V pátek jsem měl zajímavou debatu s Markétkou o tom, že je každý jedinec zodpovědný za své štěstí. Hodě jsem nad tím přemýšlel, protože na druhou stranu chápu, že každá akce vyvolá reakci a každý váš čin zákonitě ovlivní několik dalších lidí a většinou těch, kteří jsou na vás úzce navázáni. A tak tedy nastává otázka s velkým O. Mám udělat rozhodnutí, po kterém si myslím, že budu šťastnější,i když tím udělám několik lidí nešťastných??? Podle teorie Markéty ano, protože prý nejsme zodpovědni za štěstí ostatních lidí. Každý si je za své štěstí zodpovědný sám a když cítí, že by byl po nějakém rozhodnutí šťastnější, měl by být "sobec" a udělat ho. Má to svojí logiku, protože člověk, který vás má opravdu rád, nemůže vlastně dělat nic jiného, než vám vaše štěstí přát. A když jste naopak nešťastní, tak blízcí lidé kolem vás, musí být také. A jestli oni jsou šťastní zatímco vy ne, tak to jsou vlastně větší sobci, než vy.
Dobře, ale mohu být já šťastný a spokojený sám se sebou s vědomím, že jsou kvůli mně lidé nešťastní? Že mé rozhodnutí někomu ublížilo?
Ještě přidávám foto z oslavy Hančiných narozenin, které se mi moc líbí a kde jsme o tom mluvili. Za pozvání na tuto akci Hanče děkuju, protože to bylo super. :-)
Ono jde podle mě o vnímání štěstí. V každé chvíli svého života ho vnímáme jinak. Mluvíš o rozhodnutí, ale když nějaké uděláš, tak pak po třech letech už nebude možné říci, zda bys byl šťastnější, kdybys ho neudělal. Prostě teď ti to tak přijde. Myslím, že rovněž Markét nevnímá své štěstí každý rok stejně a nevydává každý rok stejné signály o stejných věcech... neděláme to nikdo. Strašně (myslím, že v patové situaci vlastně to jediné) důležité je podle mě nebýt při rozhodování o svém štěstí lehkovážný... vím to z vlastní zkušenosti... kdybych takový byl, nepoznal bych, že to, co jsem považoval za svoje největší štěstí, byla jen chiméra... přesto jsem učinil rozhodnutí, které udělalo někoho tak nešťastným, že budu mít do smrti výčitky svědomí... přes ty výčitky vnímám dnes své štěstí jako jediné možné a nepřemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych se rozhodl jinak... rozhodně bych se nesnažil touhu po štěstí obhájit právem na sobectví... jsme sice sobci (jak včera zpívali Zuby nehty: "tak jen se neboj, jedu v tom taky,
OdpovědětVymazatvždyť všichni jsme takoví malí sráči, jediná jistota je, že já nerozumim tobě a ty mně";), ale nesmíme si na to činit právo, i když různé satanské filosofie nás k tomu nabádají - nechci se tady projevovat jako nějaký křesťan s křížkem na krku, ale pouze jako člověk, který dospěl k nějakému jednoduchému poznání, že jsem sobec, ale že na to nejsem hrdý a snažím se to občas dokonce vědomě potlačit:) Takže neber můj příspěvek jako moralizování, ale jen jako varování před lehkovážností. To slovo, které jsi totiž použil - zodpovědnost - nás odlišuje od zvířat. Když si doplním do rovice, kde je spousta neznámých, ale i pár známých veličin, co mi můj matematický mozek dovolí, tak bych řekl, že lehkovážný nejsi, ale nejradši bys byl. Neříká se tomu vnitřní boj? ;) Nuž ten už do komentáře opravdu nepatří... Nicméně, přeju hodně sil!
Ty jo, když to teďkonc čtu, tak koukám, jakej jsem sobec! Jen se mi zdá zbytečný když je někdo nešťastnej pro druhýho (partnera) a setrvává v něčem, co mu nic už DLOUHODOBĚ nepřináší, naopak ubírá, aby mu (a rodičům apod.) nezpůsobil nepříjemnosti, nepohodlí, smutek. Je jasný, že se to musí dobře zvážit, obzvlášť když jsou děti! Každej normální rodič chce pro svý děti to nejlepší. Ale obětovat se? Tady mě napadají věci jako: Budou děti spokojený ve vztahu, kde spolu rodiče nemluví, jsou frustrovaný, hádají se, neprojevují si lásku? Tam se naučí, jak má rodina vypadat?
OdpovědětVymazatTo, co píšu, myslím obecně, bývá to problém spíš u ženských, co s ohledem na děti zůstávají prázdný u svých mužů. Taky vlastní zkušenost (z původní rodiny), Honzí ;-)
Nechci být ta, co ti poradila, co máš dělat. To víš jenom ty. Za svý štěstí jsi zodpovědnej sám ;-)