Vernisáž

V pátek jsme měli premiéru hry, kterou jsme zkoušeli asi půl roku. Šlo o Vernisáž od Václava Havla a hrála tam společně se mnou ještě Markéta Peti a Michael Došek.
Musím nás všechny pochválit, protože výkon, jaký jsme předvedli na premiéře, jsme nepředvedli za celou dobu zkoušení a dokonce ani na generálce se k němu ani nepřiblížili. Přiznám se, že ten pocit stát před „plným“ hledištěm je úžasný a teprve tam jsem si uvědomil, jak moc mi to chybělo. Diváci byli výborní, ale jejich spokojenost se těžko posuzuje, protože šlo převážně o kamarády a známé. Chtěl bych poděkovat kolegům, protože není nad to, být na jevišti s někým, kdo je opravdu vynikající a na koho je prostě spoleh. Dodá vám to jistoty a vyburcuje k maximálnímu výkonu. No a samozřejmě nesmím opomenout Honzíka, protože si myslím, že vybral dobře a že nás moc pěkně zrežíroval. :-)

Fotky jsou ze zkoušky den před premiérou a pořídil je Jirka Bican, který se obětoval a dělal nám také nápovědu.

Přemýšlím

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří se na vás ráno u snídaně smějí a pak celý den chodí a říkají o vás svinstva. Říkají si kamarádi, ale nic není dál od pravdy. Říkají, že to myslí dobře, ale sami neví, co to znamená. Proč to vlastně dělají? Nemají snad svých starostí dost? Myslí si, že mě a všechno znají, ale jisté je, že neví nic. Jsou svázáni konvencemi a neudělají nic, čím by se vymykali. Bezhlavě dodržují nepsaná pravidla. Bojí se odsouzení, ale denně soudí. Ve jménu dobra páchají zlo. Přetvářka je jejich denní chleba. Chtěl bych vás nenávidět, chtěl bych, aby mi bylo jedno co říkáte, chtěl bych vás mít u ……. Bohužel mi to zatím nejde, každá vaše pomluva, každý váš čin mě neskutečně bolí. Snažím se vás smazat ze svého života a už teď jste pro mě míň než vzduch. Už vám nikdy nedovolím vstoupit do mé blízkosti. A tak vás úpěnlivě prosím, starejte se už kurva o sebe a nechte mě na pokoji!

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří vám bez okolků a do očí řeknou svůj názor, ale kteří za každých okolností budou stát za vámi. Zprvu je od těch druhých vůbec nerozeznáte, protože tato jejich vlastnost se ukáže jen časem a kolikrát pouze, když se opravdu láme chleba. Doufám, že jich pár mám a že mi jich dost zůstane.

Přemýšlím o rodině. O rodině, která když jednou vznikne, tak už nikdy nezanikne. Vždycky budu otec. Ten jediný, pravý a navždy milující Táta. To mi nikdo nemůže vzít, tak jako mi nikdo nemůže vzít moje rodiče a mého sourozence. Všichni mi vždy budou oporou, ať už spolu, nebo každý zvlášť.

Přemýšlím o životě. O životě a o tom, kolik utrpení každému přináší. Jestli se ale až umřu, budu moci rozhodnout, jestli se vrátit znovu na zem, nebo ne. Řeknu ano. Řeknu ano, protože není nic lepšího, než tu být. Než tu být a každý den bojovat. Každý den bojovat o ten kousek štěstí, který věřím, že nakonec vždy přijde.

Johanité v Kadani

KDK - Ferda Mravenec

Ve čtvrtek začal další ročník Kadaňského Divadelního Května, hrou Ferda Mravenec, v podání Tanečního studia M. Recenzi psal už Honzík zde a tak bych se víceméně opakoval, protože s ním stoprocentně souhlasím. Přidávám tedy jen pár fotografií.

Tak zatím ahoj

Pachtíme se životem a nesmyslně spěcháme.
V tomhle světě divokém, kde stále něco hledáme.

Důležité jsou prý zisky, marže a bydlet v přepychovém domě.
A já volám ne, teď já řeknu vám, co bylo důležité pro mě.

Ztratil jsem dnes jistotu, která tu vždy byla.
Vždy mě pochopila, vždy mě pohladila.
Ztratil jsme dnes Babičku, která skvělá byla.
Vždy mě povzbudila, vždy mě nakrmila.
Její domov je teď pro mě cizí,
když tam není tento člověk ryzí.

Na prázdné místo, které mám teď v sobě, už nikdo nezasedne.
Věřím však, že navzdory době, zbyde vzpomínka, která nevybledne.

A až se zase shledáme, tak jí budu vyprávět,
jak moc nám všem chyběla, když opustila tento svět.

Nádraží v Rusové

Nedávno jsem jel okolo bývalého nádraží v Rusové, nedalo mi to, musel jsem tam zajet a udělat pár fotek. Stál jsem tam, v tom absolutním tichu a představoval si, jak to tam asi vypadalo za plného provozu. Parní lokomotivy, vagóny, lidé, kteří přijíždějí, odjíždějí, čekají, baví se, lelkují. Přišlo mi to najednou strašně líto. Ta budova strašně moc pamatuje a kdyby mohla vyprávět, určitě by události a osudy, které se tam odehráli, vydali na zajímavý román.
Ale dnes tu jen stojí a pomalu chátrá. Za pár let už tu z ní nezbude ani to torzo. Tím nechci říct, že je potřeba tyto stavby udržovat, nebo opravovat. To ne, jsem realista. Jen mi ten jejich osud přijde takový smutný a nedůstojný.




Nádražní budova dříve.


Nádražní budova nyní.


Nádražní budova nyní.

Nádražní sklad.