Krásný den

Ó jak jsi skvělá. Jak rád jsem, když si se mnou. Dnes jsem tě zklamal. Nehrál jsem si s tebou na stopovanou a když jsme spolu byli venku, tak jsem nedělal blbiny, které jsem dělal minule a které si po mně chtěla. Místo toho jsem si od tebe nechal vyprávět legendu o psovi na radniční věži a legendu o jedné staré dámě a ohnivých kočkách. Jak rád tě poslouchám. Jak krásné je, když mi něco vyprávíš. Dnes jsem tě vzal bruslit a moc jsem si to užil. Držela jsi mě za bundu a křičela: „hyjé“ ! A já tě tahal a u toho se hlasitě smál. Jak roztomilá si byla, když si mi říkala, že se bojíš tmy a neznámých zvuků, které jsme spolu slyšeli ve večerních uličkách Kadaně. Jak hřejivý pocit to byl, když jsem si tě přitulil k sobě a koukali jsme spolu na Simpsonovi. Před spaním jsem ti ještě četl knížku, kterou sis vybrala v mojí knihovně. Vánice od Sorokina není zrovna knížka pro děti, ale poslouchala jsi pozorně, a co větu si mě přerušovala a ptala se, co znamená to či ono slovo. Nakonec si u mého čtení usnula a já se na tebe ještě chvíli koukal. Jsem tak rád, že tě mám. Miluju tě.

Pocit (ne)spokojenosti

Jak je důležité být spokojený? Myslím, že máme v povaze být neustále nespokojení. Asi proto je většina z nás tam, kde je. Nespokojenost nás nutí se vyvíjet, pokračovat v rozdělané práci, pochopit dosud nepochopené. Jsme často nespokojeni s prací, s místem kde bydlíme, s finanční situací, s našimi vědomostmi, se vzhledem, s partnerem, s dětmi, s přáteli.

Každý má hranici, kdy jeho nespokojenost dosáhne vrcholu a pak je nucen jednat. Asi se nedá říct, že ten je nespokojen a něco s tím dělá a ten je nespokojen a jen nadává a k činu se nemá. Každý rád říká, že by na místě někoho jiného jednal jinak a jindy. Je lehké někoho obvinit z nečinnosti, když toho druhého pouze pozoruji a nemám s ním nic společného a je také pro každého strašně lehké říct: „měl bys“.

A tak si myslím, že by si každý rady a obviňování tohoto typu měl strčit někam. Nikdo na to není zvědav a pochybuji, že to někoho nakopne, nebo donutí k nějakému činu.

O tom jsem ale vůbec psát nechtěl. Tento článek vznikl mým chvilkovým, ale velmi silným pocitem, že jsem spokojený. Najednou jsem si uvědomil, že jsem přesně tam, kde mám být a že mám kolem sebe lidi, které chci mít. Že je mi přesně tolik, kolik mi je a že je to tak správně. Že mám přesně to, co potřebuji.

Zítra už budu zase nespokojený. Nespokojený se svojí váhou, nespokojený s financemi, nespokojený s vědomostmi, nespokojený sám se sebou a se svojí leností. To jsou ale řešitelné prkotiny a ten dnešní pocit, který mě tak zahřál u srdce, si doufám budu pamatovat, až budu mít zase svůj obvyklí pocit, že je všechno špatně.

Nesouhlasím

Dnes jsem koukal na agresivní kampaň proti potratům na stránkách zde. V současné době dávají před školy poměrně kontroverzní billboardy.

A já s nimi nesouhlasím! Myslím si, že by si každá žena měla rozhodnout, zda dítě, které počala, chce také donosit, porodit a vychovat. Samozřejmě jsem pro prevenci a je mi kolikrát s podivem, že při dnešní dostupnosti velikého množství antikoncepce a velké informovanosti o ní, se to někomu může ještě stát. Bohužel je to tak, důvody jsou různé a stát se může opravdu cokoliv. A když už se to stane, měla by být možnost vzít to ještě zpět.

Vychovávat dítě není vůbec žádná legrace. Doslova vás to pohltí. Nejde jen o finanční stránku věci, která je náročná a ne všichni jí vůbec mají možnost zvládnout, ale také o spoustu a spoustu času, obětování, strachu, obav a energie. Kdokoliv, kdo se na to prostě z jakéhokoliv důvodu necítí, měl by mít možnost tuto situaci ještě zvrátit a třeba pár let počkat, až bude připraven.