Pocit (ne)spokojenosti

Jak je důležité být spokojený? Myslím, že máme v povaze být neustále nespokojení. Asi proto je většina z nás tam, kde je. Nespokojenost nás nutí se vyvíjet, pokračovat v rozdělané práci, pochopit dosud nepochopené. Jsme často nespokojeni s prací, s místem kde bydlíme, s finanční situací, s našimi vědomostmi, se vzhledem, s partnerem, s dětmi, s přáteli.

Každý má hranici, kdy jeho nespokojenost dosáhne vrcholu a pak je nucen jednat. Asi se nedá říct, že ten je nespokojen a něco s tím dělá a ten je nespokojen a jen nadává a k činu se nemá. Každý rád říká, že by na místě někoho jiného jednal jinak a jindy. Je lehké někoho obvinit z nečinnosti, když toho druhého pouze pozoruji a nemám s ním nic společného a je také pro každého strašně lehké říct: „měl bys“.

A tak si myslím, že by si každý rady a obviňování tohoto typu měl strčit někam. Nikdo na to není zvědav a pochybuji, že to někoho nakopne, nebo donutí k nějakému činu.

O tom jsem ale vůbec psát nechtěl. Tento článek vznikl mým chvilkovým, ale velmi silným pocitem, že jsem spokojený. Najednou jsem si uvědomil, že jsem přesně tam, kde mám být a že mám kolem sebe lidi, které chci mít. Že je mi přesně tolik, kolik mi je a že je to tak správně. Že mám přesně to, co potřebuji.

Zítra už budu zase nespokojený. Nespokojený se svojí váhou, nespokojený s financemi, nespokojený s vědomostmi, nespokojený sám se sebou a se svojí leností. To jsou ale řešitelné prkotiny a ten dnešní pocit, který mě tak zahřál u srdce, si doufám budu pamatovat, až budu mít zase svůj obvyklí pocit, že je všechno špatně.