Odkaz

Viděl jsem teď dokument o planetě zemi bez lidí a taky četl tento
článek. Co mě překvapuje je, jak rychle tu po nás nic nezbude. Za 100 tisíc let prý už ani památka.

Zamyslel jsem se nad tím, že po mě tu nezbude ani památka už mnohem dříve. Moje děti si mě budou zcela jistě ještě pamatovat a i moji vnuci si snad budou pamatovat dědu Pavla, ale co děti mých vnuků, nebo vnuci mých vnoučat? Záleží samozřejmě na tom jak dlouho tu ještě budu, ale budou moji vnuci, nebo pravnuci pokládat za důležité říct jim o mně pár slov?

Jednou jsem viděl seriál Kořeny, kde si generaci po generaci vyprávěli příběhy dědů, babiček, pradědů, prababiček, prapradědů a tak dále. To se u nás nějak nepěstuje a tak brzy po naší smrti upadneme v zapomnění.
Říkám si, že na sklonku života sepíšu svůj příběh a dám ho svým potomkům. A oni si ho budou předávat. Ale popravdě to je dost naivní představa. Určitě by skončil někde v harampádí a dříve, či později by ho někdo vyhodil.
A co naše internetová stopa? Co můj blog? Také by se dal použít jako nahlédnutí do mého života, ale jak dlouho tu po mé smrti ještě bude? Nevymaže ho někdo, když se tam nebude dlouhá léta přispívat? Nebo ho třeba vymažou z nedostatku místa, nebo se jim zhroutí server. Netuším.
Je mi jasné, že mi to vlastně může být jedno. Už tu nebudu. Ale teď mi to přijde hrozně líto. Asi by jsme tu všichni chtěli nechat nějaký odkaz. Závidím hercům, jejichž filmy se stále vysílají i mnoho let po jejich smrti. Závidím lidem, o kterých se učí povinně v učebnicích. Ale na jednoho takového připadá milion bezejmenných.
Zrovna teď o mně někteří lidé mluví nelichotivě až dost, ale asi to nebude stačit. Budu muset vymyslet náhradu ropy, napsat knihu, nebo natočit film.