Můj vlastní pohřeb

Čtu teď jednu knihu, kde jsem dostal úkol, představit si svůj pohřeb a to, co na něm lidi o mně říkají.

Představil jsem si tedy svůj pohřeb a když jsem nad tou představou později přemýšlel, uvědomil jsem si, že všechny lidi, které znám, vypadali tak, jak vypadají dnes. Jednalo se tedy o současnost, nebo blízkou budoucnost.

Byl hezký den, podobný dnešku a mnoho lidí nevydrželo a svléklo saka. Lidé stáli v půlkruhu a tiše a zdvořile spolu hovořili. Bylo jich asi 20 a já si uvědomil, že všechny nepoznávám.  Když měli začít o mně mluvit, nikdo se k tomu neměl. Byli nervózní, styděli se. Nejraději by byli někde jinde.  Přáli si, aby mě byli nikdy nepoznali. Nemuseli by tu teď být, nemuseli by poslouchat, nebo dokonce mluvit. Nakonec se někdo odhodlal, odkašlal si a začal mluvit. Říkal nějaké fráze o přátelství a o tom, jakým přítelem jsem mu býval. Bohužel nemluvil úplně pravdu, protože  se držel pravidla „ o mrtvých jen dobře“ .  Pravda byla, že jsme se již několik let stýkali jen sporadicky.  Nebyla to ničí vina, jen se naše cesty prostě tak nějak rozešly. Jako další mluvila nějaká žena. Byla tam se svým přítelem a tak nemohla mluvit moc do detailů našeho společného vztahu, aby ho nějak nezranila. Řekla tedy jen několik neurčitých a hodně neosobních věcí o tom, jak tu všem budu chybět.

A to bylo konečně všechno. Nikdo už se k dalšímu mluvení neměl a ostatní  byli rádi, že to mají za sebou a můžou jít domů. Byli smutní, snažili se v duchu si vybavit společné chvíle se mnou. Někdy si vzpomněli na něco, čím jsem je pobavil a tak se občas na jejich tvářích objevil lehký a krátký náznak úsměvu. Snažili se vybavit, kdy mě viděli naposledy a co jsem jim říkal. Jen málo z nich si vzpomnělo na skutečně poslední rozhovor. A pokud ano, jen těžko si vybavovali, o čem jsme se bavili.

Takto jsem si představil svůj pohřeb. Pointa tohoto úkolu je představit si co lidé říkají a co bych chtěl aby říkali. Nechtěl bych, aby na mém pohřbu někdo mluvil, protože si myslím, že v každém zanecháme nějakou jinou stopu. Ke každému máme jiný vztah a každý nás zná z jiného prostředí a tedy trochu jinak. Někomu důvěřujeme a tak se mu otevřeme víc, než někomu jinému. Také se stále vyvíjíme a tak pokud se sejde více lidí  a každý nás zná z jiného období našeho života, každý by o nás pochopitelně mluvil jinak. A proto si vlastní pohřeb představuji takto neosobně, nudně a s absencí jakýchkoliv hlubokých myšlenek, rozborů a pocitů.

Verunka na tanečním vystoupení ZUŠ Kadaň

Šmejdi

Četl jsem si dnes v Lidovkách o chystaném dokumentu, který se jmenuje velmi příznačně Šmejdi. Rozhovor s autorkou zde a zde.

Zabývá se nátlakovým prodejem a protože se prodejem živím i já, tak mě toto téma velmi zajímá.

Dnes a denně se setkáváme s nátlakem na koupi kdečeho. Na ulici Vás zastaví člověk, který má slovo po slovu naučené co říkat. Za minutu na Vás vychrlí tolik slov, že to skoro nestačíte vnímat. Do ruky Vám strčí několik superlevných věcí a říká o sobě, že je blázen, když Vám to prodává tak levně. Ve skutečnosti Vás ale podvědomě nutí, aby jste si to mysleli o sobě, když to za ty peníze od něj nekoupíte.

Další způsob je postávat někde u vchodu, nebo tam, kde je velký pohyb lidí a hrát jim na city. Přispějte na opuštěné děti, přispějte na psy v útulku a tak dále. Minule mi dokonce řekl, že minimální příspěvek je 50 korun. Co to jako má být?! Každopádně, když si spočítáte, kolik stojí celodenní postávání kohokoliv, zjistíte, že i kdyby tyto příspěvky byly skutečně pro opuštěné děti, tak když si z nich ten postávající odebere odměnu, tak se  k opuštěným dětem dostane hodně málo, ale spíš vůbec nic.  

Podomní prodejci, to už je jiné kafe. Neváhají Vám narušit intimní zónu a klepat na dveře. Hodně chodí s nabídkami na výhodné tarify. Mobilní operátoři si tyto společnosti najímají a když se provalí nějaké nekalé obchodní praktiky, tak se od nich distancují. Chytré. Tyto společnosti dostanou od operátorů telefonní čísla a volají a volají. Minule mi volala nějaká paní a nabízela mi ke stávajícímu  tarifu ještě nějakou super službu navíc. Hned na začátku jsem jí řekl, že mám služební telefon a že i kdyby mě ta nabídka zajímala, nemůžu s tím nic dělat. Ale ona pokračovala dál, protože má v manuále první odmítnutí automaticky ignorovat. Když se mi jí to podařilo zopakovat asi potřetí, konečně pochopila, že jí nemůžu pomoci.   

Ale absolutně nejhorší způsob, je agresivní a nátlakový prodej na tzv. předváděčkách, o kterém bude i dokument Šmejdi. A šmejdi to skutečně jsou, protože sebrat skupinu lidí, uzavřít je někde, odkud nemůžou utéci a drtit je, dokud neřeknou ano, je zhovadilost a s korektním prodejem to nemá nic společného. Zesměšňují Vás, když jste proti, vyhrožují Vám a tlačí a tlačí. Jak se takový člověk může každé ráno podívat na sebe do zrcadla?! Jak si toto sám v sobě ospravedlní?

Na druhou stranu žijeme v době, kdy je obrovská převaha nabídky nad poptávkou a tak se výrobci čehokoliv snaží prodat své výrobky jakýmkoliv způsobem. Je to smutné, ale svým způsobem i  pochopitelné. Já si osobně myslím, že pokud máte kvalitní výrobek za přiměřenou cenu, zákazníka si vždycky najde i bez těchto šílených praktik.

Prodej jako takový je ale v pořádku. My, ve své práci volíme systém „uspokojování potřeb“. Každá společnost se při své výrobě setkává s poptávkou po různých komoditách. Já zjišťuji co zrovna potřebují a tuto potřebu se snažím (pokud to patří do našeho portfolia a pokud je to v mých silách)  uspokojit.

Je to jediný způsob, u kterého je možné se zákazníkem dále spolupracovat, protože jen spokojený zákazník se vrací a dobrý obchod je pouze ten, když jsou všechny strany spokojeny.