Čtu teď jednu knihu, kde jsem dostal úkol, představit si
svůj pohřeb a to, co na něm lidi o mně říkají.
Představil jsem si tedy svůj pohřeb a když jsem nad tou
představou později přemýšlel, uvědomil jsem si, že všechny lidi, které znám,
vypadali tak, jak vypadají dnes. Jednalo se tedy o současnost, nebo blízkou
budoucnost.
Byl hezký den, podobný dnešku a mnoho lidí nevydrželo a
svléklo saka. Lidé stáli v půlkruhu a tiše a zdvořile spolu hovořili. Bylo jich asi 20 a já
si uvědomil, že všechny nepoznávám. Když
měli začít o mně mluvit, nikdo se k tomu neměl. Byli nervózní, styděli se.
Nejraději by byli někde jinde. Přáli si,
aby mě byli nikdy nepoznali. Nemuseli by tu teď být, nemuseli by poslouchat,
nebo dokonce mluvit. Nakonec se někdo odhodlal, odkašlal si a začal mluvit. Říkal
nějaké fráze o přátelství a o tom, jakým přítelem jsem mu býval. Bohužel nemluvil
úplně pravdu, protože se držel pravidla „
o mrtvých jen dobře“ . Pravda byla, že
jsme se již několik let stýkali jen sporadicky.
Nebyla to ničí vina, jen se naše cesty prostě tak nějak rozešly. Jako
další mluvila nějaká žena. Byla tam se svým přítelem a tak nemohla mluvit moc
do detailů našeho společného vztahu, aby ho nějak nezranila. Řekla tedy jen
několik neurčitých a hodně neosobních věcí o tom, jak tu všem budu chybět.
A to bylo konečně všechno. Nikdo už se k dalšímu mluvení
neměl a ostatní byli rádi, že to mají za
sebou a můžou jít domů. Byli smutní, snažili se v duchu si vybavit
společné chvíle se mnou. Někdy si vzpomněli na něco, čím jsem je pobavil a tak se
občas na jejich tvářích objevil lehký a krátký náznak úsměvu. Snažili se
vybavit, kdy mě viděli naposledy a co jsem jim říkal. Jen málo z nich si
vzpomnělo na skutečně poslední rozhovor. A pokud ano, jen těžko si vybavovali,
o čem jsme se bavili.
Takto jsem si představil svůj pohřeb. Pointa tohoto úkolu je
představit si co lidé říkají a co bych chtěl aby říkali. Nechtěl bych, aby na mém pohřbu někdo mluvil, protože si myslím, že v každém
zanecháme nějakou jinou stopu. Ke každému máme jiný vztah a každý nás zná z jiného
prostředí a tedy trochu jinak. Někomu důvěřujeme a tak se mu otevřeme víc, než
někomu jinému. Také se stále vyvíjíme a tak pokud se sejde více lidí a každý nás zná z jiného období našeho
života, každý by o nás pochopitelně mluvil jinak. A proto si vlastní pohřeb
představuji takto neosobně, nudně a s absencí jakýchkoliv hlubokých myšlenek,
rozborů a pocitů.
Žádné komentáře:
Okomentovat