Chtěl bys se zmínit o jedné věci, která mě poslední dobou irituje. Hodně se pořád mluví o diskriminaci žen. Já netvrdím že se to neděje, ale je taky jedna věc, o které se vůbec nemluví a to je jakási vžitá nespravedlnost mezi vztahem muže a ženy. Někty se to scestně nazývá "gentlemanství", ale je to spíš vyčůranost. Osobně znám pár žen, které si myslí, že platit za ně, zdarma je vozit a opravovat porouchané věci, je víceméně normální. Je to tak prostě zažité. Nevadí mi, že se na mě někdo obrátí s prosbou, ale vadí mi, že její splnění bere jako samozřejmost. Kamarád mě několikrát někam vezl a mě by ani nenapadlo, mu nezaplatit náklady. Ženy řeknou děkuju a tím je to pro ně vyřízené. Někdy, ve své neskonalé dobrotě (nebo hlouposti), sám něco zaplatím, nebo sám nabídnu pomoc. Rozdíl ale bývá v tom, že chlap to většinou nebere jako samozřejmost. A tak dávám na vědomost že se ze mě stal tvrdý zastánce rovnoprávnosti. Mám na to jednoduchou pomůcku. Když budu o něco požádán, zeptám se sám sebe. Udělal bych to za stejných podmínek pro chlapa?? Takže žádné přednosti, žádné pomáhání, žádná ohleduplnost!
Kolik máte přátel? Ale já nechci číslo, které vám ukazuje Facebook a nechci ani vědět kolik máte čísel v mobilu! Chci aby jste se zamysleli a řekli mi, kolik máte skutečných přátel. Někoho, u koho znáte jeho celé jméno, u koho znáte jeho minulost, jeho sny, přání a myšlenky. Někoho, kdo vás poslouchá když mluvíte, kdo vás nesoudí když uděláte kravinu, kdo vám pomůže, když to potřebujete. Říká se že: Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zaslouží své jméno. Myslím, že je to pravda. Nějak nechápu lidi, kteří mají na facebooku několikset přátel! Proč?! Co si tím kdo dokazuje? Facebook vůbec trochu degraduje slovo přítel. A s kolika přáteli se třeba vídáte? Kdy jste naposledy u někoho prostě zaklepali a šli si pokecat? Ale ani zavolat a zajít na návštěvu už se moc nenosí. Maximálně se sejít někde o víkendu. Asi nechceme otravovat, narušovat soukromí, nebo měnit někomu plány. Ale máme opravdu tolik práce, že už na sebe nemáme čas? Kolik přátel je bývalých, protože jste se tak nějak přestali vídat a pak už to bylo "divný". Sice se říká že: "Dobrý přítel je jako konto ve Švýcarsku. Není třeba ho vidět každý den. Podstatné je, že existuje", ale je to opravdu tak? Myslím že na přátelství se musí pracovat. Spoustu lidí jsem neviděl hrozně dlouho a vlastně ani nevím, jestli jsme ještě přátelé. A tak si dávám závazek, pozvat postupně všechny lidi, které nazývám přáteli, na pokec.
Podle průzkumu 30% žen a 40% mužů nepovažuje líbání za nevěru. To mě zaujalo a sestavil jsem proto hlasovací tabulku. Jen chci vysvětlit že když zaškrtnete třeba líbání, tak to znamená že flirt a představy za nevěru nepovažujete. Tak tedy hlasujte a pište. :-)
Rozhodl jsem se tento příspěvek ještě doplnit o článek, na který jsem dnes narazil.
Jednou ze základních problémů evoluční sexuologie je odpověď na otázku, zda je člověk přirozeně monogamní nebo polygamní. Výzkumy zatím svědčily pro tvrzení, že zatímco muži jsou vrozeně promiskuitní, ženy jsou spíše monogamní. Badatelé to odvozovali především z dat, podle kterých jsou muži v trvalých svazcích více nevěrní než ženy. Příčiny těchto rozdílů se hledaly především v rozdílnosti počtu spermií a vajíček – zatímco spermiemi může muž celoživotně plýtvat, v každé ejakulaci jich totiž má několik desítek miliónů, ženy si musí svých vzácných několik set oocytů za život chránit pro toho nejkvalitnějšího uchazeče.
Rozbor anatomických rozdílů rovněž podporuje tvrzení, že člověk není monogamním živočišním druhem. U savců (včetně primátů) totiž existuje korelace mezi mírou pohlavního dimorfizmu a polygynií (tedy mnohoženstvím) či promiskuitou – u lidí 8 až 10 procentní rozdíly mezi muži a ženami ve výšce a 20 až 40 procentní rozdíly ve hmotnosti implikují závěr o mírném stupni polygynie u druhu Homo sapiens. Důležité jsou však i vývojové trendy, a ty potvrzují, že současný člověk je pohlavně méně dimorfní než jeho předchůdci.
Monogamie je přitom obecně v živočišné říši velmi vzácná a objevuje se pouze tam, kde je z hlediska reprodukce výhodnější starat se o mláďata společně. Ze 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen 3 %. A jak o tom svědčí etnografické výzkumy, člověk v tom není výjimkou. Z 1154 lidských společenství, popsaných historicky či kulturně antropologicky, téměř tisíc, tedy 87 %, bylo nebo dosud je polygamních. Náš model monogamního manželství je tedy ze statistického hlediska spíše výjimečný. I u těch společenství, kde existuje nucená monogamie, je přitom většinou povolena monogamie seriálová (sukcesivní), tedy možnost rozvodů a nových manželství, nebo jsou tolerovány mimomanželské vztahy. Už samotná existence zákonů chránících monogamní manželství přitom svědčí o jeho nepřirozenosti – tyto zákony by byly zbytečné, kdyby lidé byli přirozeně monogamní.
Koncepce monogamního manželství jako potvrzení romantické lásky je pak samozřejmě ještě novější a do značné míry zůstává zvláštností západní kultury. V historii totiž bylo manželství vždy spíše institucí k zajištění majetku, k vytváření aliancí a k zajištění rodičovské investice. V moderním manželství se pak ještě zřetelněji projevuje, že ani ženy nejsou přirozeně monogamní – například v našich českých reprezentativních průzkumech sexuálního chování populace připouští nevěru téměř polovina vdaných žen.
Tak jsem včera oslavil svoje třicáté narozeniny. Slavil jsem dohromady s kamarády Honzíkem a Vančísem, kteří měli také kulatiny ( ale jen poloviční :-)) a tak jsme společně slavili 100 let. Akce se mimořádně dobře povedla, kapela byla skvělá, jídlo výborné a nálada perfektní. Moc děkuji všem kamarádům, že si udělali čas a přišli. Děkuji vám za to, že jste svojí přítomností dokázali zmírnit šok, kterým třicetiny pro mě jsou. Vážím si toho a všechny vás zbožňuju :-). Děkuji Vám také za krásné dárky.
