Není čas ztrácet čas

Když jsem se nad touto hláškou zamyslel, tak jsem si s hrůzou uvědomil, jak je neskutečně pravdivá. Ať už si myslíme cokoliv o reinkarnaci, nebo o jiných podobách života po smrti, tak si musíme uvědomit, že máme jen jeden pokus. Jsme tady jen jednou a to teď a tady. Čas, který máme vymezený, se každým dnem zkracuje, a proto je důležité neříkat ne. Mám nové předsevzetí a to neříkat: nechce se mi, nemám náladu, uvidíme, mám hodně práce, teď nemůžu, to je blbý, co tomu řeknou ostatní, budu tam vypadat trapně. Stejně to jsou povětšinou výmluvy. Výmluvy z lenosti, výmluvy ze strachu.
Chtěl jsem jít například do kina na Lidice. Nikdo z oslovených se mnou nechtěl jít a tak jsem nešel. Chodit sám do kina je blbý, říkal jsem si. Ale co, půjdu sám! Kašlu na to.
Nemám čas. Jak častá to výmluva. Tak jsem vůl, který si ho neumí zorganizovat. Tak jsem vůl, co neumí být efektivní. Tak jsem workoholik, kterého nakonec stejně nikdo neocení. Nebudu workoholik, budu efektivní, vždyť každá minuta je tak cenná.
Jak snadno se to píše když lenost je tak silná. Proč jsme ale tady? Kvůli hromadění majetku? Kvůli odříkání? Co nám z toho nakonec zbude? Čím dál víc si uvědomuji, že nejvzácnější jsou vzpomínky. To je to, co nám nakonec, když už nás každý krok bude neskutečně bolet a když už budeme spíše odkázáni na pomoc druhých, vykouzlí vždy úsměv na tváři a hřejivý pocit naplno využitého času a příležitosti. A to by měl být ten motor, který tu lenost a nechuť nakonec porazí a donutí k akci.
Tak takhle to vidím já, a když se někdo bude chtít přidat, budu moc rád, když ne, jen vaše mínus.

Nesnášenlivost

Dnes jsem byl zde nějakým anonymem nařknut z rasismu a když jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem si vzpomněl na jednu zajímavou věc.
Když jsme nedávno měli ve firmě teambuildingovou akci, byli jsme rozděleni zcela náhodně do dvou skupin. Do černé a do oranžové. Ještě jednou opakuji, že zcela spontánně a náhodně. Ač do té doby jeden tým, jsme opravu začali kopat za tu naší partu černých a oranžové jsme tak nějak přestali mít rádi. Měli jsme upřímnou radost, když jsme je porazili a vztek, když ne. Pokračovalo to u večeře, kde jsme si sedli k sobě a oranžovým se krutě posmívali. Trosku to přeháním, protože vše bylo čistě ve sportovním duchu a ve srandě, ale…..
Rasista je pěkné, moderní a poslední dobou hodně používané slovo. Pointa je ale v tom, že k tomu, abychom na někoho nahlíželi "trošičku jinak", vlastně nemusíme mít jinou barvu kůže. Stačí jen rozdělit z jakéhokoliv důvodu jednu skupinu na dvě. Typický příklad je bývalé východní a západní Německo. Předtím jeden stát, stejní lidé a dnes, více než 20 let po sjednocení se stále nemůžou vystát. Ale proč chodit tak daleko? Co třeba Praha a Brno, nebo Kadaň a Klášterec?
Není to tedy rasová nesnášenlivost, ale prostě všeobecná nesnášenlivost. A někdy opravdu stačí jedna zkušenost, nebo něčí vyprávění o té a tamté skupině lidí a náš názor se může změnit. K lepšímu, ale i k horšímu. Ať se každý, koho svrbí prsty a chce napsat že všechny a bez výhrad stejně miluje, nejdříve opravdu zamyslí, jestli ve skrytu duše na někoho nenahlíží "trošičku jinak".