Snesitelnost nebytí

Nedávno jsem někde slyšel, že smrt je jedinečná. Každý prý nakonec umře na něco trochu jiného. Máte třeba nádor úplně stejný a možná i na stejném místě jako někdo jiný, ale zabije Vás jinak. Nevím co je na tom pravdy, ale myšlenka, že smrt je jedinečná, tak jako je jedinečný život každého z nás, mě pobavila. Tak už ani ve smrti si nejsme rovni.  

Uvědomuji si, že má smrt má konkrétní datum. Konkrétní den, hodinu, minutu, vteřinu. Je to vepsáno v mém osudu a co je nejhorší, stane se to! Nejde před tím utéci a ani se před tím neschovám. V našem těle se třeba dějí věci, o kterých nemáme vůbec tušení. Nevím, zda ten datum bude za 40 let nebo zítra. Je dobře, že to nevíme, protože kdyby ano, neubránili bychom se neustálému odpočítávání a asi by to zbytečně zatěžovalo naší mysl.

Napadá mě ještě jedna věc. Říká se, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale zda jsme žili naplno. Každopádně lidem, kteří celý život žili naplno, se asi nechce umřít víc, než těm, jejichž život nestál za nic. Pro ně to nakonec může býti vysvobození. Nejspíš je to tak, že čím lépe se máme, tím více chceme žít a tím více se smrti obáváme.

Mám se dobře. Kromě peněz a zdraví mi vlastně nic neschází. Mám milující přítelkyni, šikovnou krásnou a chytrou dceru, bezvadné rodiče a pár dobrých přátel, na které se můžu spolehnout. Každý den se něco děje a každý si neskutečně užívám. Díky tomu všemu mě ale trápí myšlenka na blížící se konec.

Doufám, že než umřu, ještě se situace změní. Verunka vyroste a ztratí o mě zájem, Marťa mě opustí a přátelé se na mě vykašlou. To by mi opravdu moc pomohlo. :-)