K narozeninám jsem dostal od kolegů z práce knížku: Jak mít co chceme a chtít, co už máme.
Přečetl jsem zatím pár stránek, ale i tak mě to donutilo zamyslet se nad tímto tématem. Já si prostě nemyslím, že když něco moc chceme, tak to dostaneme. Zrovna v současné době si připadám jako don Quijote v boji s větrnými mlýny. A už jsem natolik unaven, že nemám absolutně chuť a ani sílu jít si dál za tím, co chci. Někdy se prostě na vaší cestě za svým cílem zarazíte a dál se i při největší snaze nedostanete. Myslím si, že se dřív nebo později zastavíte se na člověku, který je absolutně hluchý a nepřístupný k vašim nápadům, požadavkům, argumentům,nebo hrozbám. Nebo vás zarazí člověk, který se prostě třeba jen bojí jít dál. Nebo se dostanete do situace, kdy by jste už museli obětovat moc, aby jste dostali co chcete. Nakonec vám nezbude nic jiného, než se vzdát toho co chcete, a najít si něco jiného, co budete chtít.
Nebo je lepší neklást si žádné cíle? Nemít žádné hranice, které chceme překonat?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Jsou nauky, co učí, že stačí, aby změny proběhly v nás a věci okolo se potom začnou samy měnit tak, aby nás to mohlo zase někam posunout. Z toho si beru, že být úplně nečinný je nanic. Ale zase rvát něco někam za každou cenu je podle mě blbost. Věřim, že když to má jít, tak to půjde. Tam, kde jsme, jsme z nějakého důvodu. Jablko spadne, až dozraje.
OdpovědětVymazatOno ne vždycky to, co chceme, je zrovna dobrej nápad..