Cestování

Říkal jsem si, že napíšu pár čerstvých dojmů z výletu z Anglie. Nakonec jsem se zamyslel nad cestováním vůbec. Včera jsem totiž narazil na článek o okružních plavbách na obrovských výletních lodích. Vždycky jsem si myslel, že takováto dovolená je pouze pro velmi bohaté, ale překvapilo mě, že se okružní plavba i s letenkou dá pořídit za neuvěřitelných 30 000 Kč. Přijde mi to vlastně až podezřele levné, protože v ceně je zahrnuto úplně všechno. Přesvědčte se sami zde.

Cestovat je dnes možno relativně levně, rychle a téměř všude. Stačí si sednout k nettu a během chvíle naplánovat cestu kamkoliv do nejmenších detailů. Miluju cestování a poznávání zajímavých a nových věcí. Rád plánuji a vlastně mě baví už to vymýšlení. I u nás v Čechách je neuvěřitelné množství krásných a zajímavých míst, které stojí za to vidět.

 Proč nás ale cestování tolik baví? Je to snad nějaká touha po dobrodružství nebo je v tom spíše touha po poznání? Nebo máme stěhování tak hluboko zakořeněné v genech, že nám, když jsme dlouho usazeni na místě, tak nějak chybí? Možná chceme jen něco vidět na vlastní oči, abychom mohli říct, že jsme tam byli a nebo se jen tolik nudíme, že občas musíme někam vypadnout. Každopádně po každém podařeném výletu nebo dovolené mám i několik dní po příjezdu velmi příjemný a nepopsatelný pocit. Pocit spokojenosti z dobře stráveného času.

Když se občas zasním, představuji si, že jsem vyhrál balík peněz a pak si říkám, co bych s nimi udělal, vždycky mezi postavením hezkého domku a koupí luxusního auta, je i procestování celého světa. 

Máte to taky tak?

P.S.: Každopádně, tu loď dám i bez výhry v loterii!!!!! :-)

Fenomén drsných hochů.

Všichni jsme to již viděli. Řidič v autě více leží, než sedí, při každém rozjezdu kvílí gumy a je jedno kolik má před sebou místa, vždy jede na plno a pak ukrutně brzdí. Stačí jen zadní křídlo, vybrakovaný výfuk a "drsné" auto k "drsným" kouskům je tu. Potkáte-li ho na ulici, vidíte urputnou snahu o co nejdrsnější pohled. Nejde jen o tyto řidiče, ale i o týpky, kteří nevynechají žádnou příležitost na svléknutí trička nebo převržení popelnice, protože tohle je přece hodně hustý a obdivuhodný. Pokud mají kolem sebe pár kamarádů se stejným smýšlením, drzost a drsnost tohoto "gangu" závratně stoupá.  

Snažím se přijít na to, kde je smysl tohoto počínání. Jistě to nebude závod o co nejvyšší spotřebu auta nebo o co nejrychlejší opotřebení brzd. Taky strach mi ještě nikdy nenahnali. Zatím jen smích a kroucení hlavou.

Předpokládám, že jde o upoutání opačného pohlaví, ale když jsem se bavil se svou drahou, která je jistě cílová skupina těchto drsoňů, nijak jí to neimponuje a přijde jí to stejně trapné a ubohé jako mě. Takže to má spíše opačný efekt.

Můžete mi tedy někdo vysvětlit, proč to vlastně dělají?

Snesitelnost nebytí

Nedávno jsem někde slyšel, že smrt je jedinečná. Každý prý nakonec umře na něco trochu jiného. Máte třeba nádor úplně stejný a možná i na stejném místě jako někdo jiný, ale zabije Vás jinak. Nevím co je na tom pravdy, ale myšlenka, že smrt je jedinečná, tak jako je jedinečný život každého z nás, mě pobavila. Tak už ani ve smrti si nejsme rovni.  

Uvědomuji si, že má smrt má konkrétní datum. Konkrétní den, hodinu, minutu, vteřinu. Je to vepsáno v mém osudu a co je nejhorší, stane se to! Nejde před tím utéci a ani se před tím neschovám. V našem těle se třeba dějí věci, o kterých nemáme vůbec tušení. Nevím, zda ten datum bude za 40 let nebo zítra. Je dobře, že to nevíme, protože kdyby ano, neubránili bychom se neustálému odpočítávání a asi by to zbytečně zatěžovalo naší mysl.

Napadá mě ještě jedna věc. Říká se, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale zda jsme žili naplno. Každopádně lidem, kteří celý život žili naplno, se asi nechce umřít víc, než těm, jejichž život nestál za nic. Pro ně to nakonec může býti vysvobození. Nejspíš je to tak, že čím lépe se máme, tím více chceme žít a tím více se smrti obáváme.

Mám se dobře. Kromě peněz a zdraví mi vlastně nic neschází. Mám milující přítelkyni, šikovnou krásnou a chytrou dceru, bezvadné rodiče a pár dobrých přátel, na které se můžu spolehnout. Každý den se něco děje a každý si neskutečně užívám. Díky tomu všemu mě ale trápí myšlenka na blížící se konec.

Doufám, že než umřu, ještě se situace změní. Verunka vyroste a ztratí o mě zájem, Marťa mě opustí a přátelé se na mě vykašlou. To by mi opravdu moc pomohlo. :-)

Krátké vyprávění o Píďánkovi

Kulatiny jednoho mého kamaráda, mě nutí napsat o něm pár slov. Seznámil jsem se s ním někdy v roce 2000 nebo 2001 v jedné společnosti v Kadani, kde dělal řidiče. Pamatuji si, že už tenkrát šlo o absolutně nejvýraznějšího člověka, který tam byl. Pamatuji si, že každé ráno po naložení, se šla dělat objednávka na další týden, kde jsme 10 minut objednávali zboží a hodinu pak poslouchali Píďanovo historky, kterých má neuvěřitelné množství. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát myslel, že si je prostě vymýšlí, protože přeci není možné, aby jeden člověk zažil takové množství neuvěřitelných historek. Když jsem ho pak poznal více, zjistil jsem, že je všechny skutečně zažil. Je úplně jedno kolik mu je, on, co se zážitků týká, prožil už minimálně dva životy, protože i kdybych žil ještě 150 let, nikdy už nestihnu nasbírat tolik příběhů, které Píďan sype z rukávu.

 Každopádně jsem si ho moc neužil, protože zatímco já tam začínal, tak on končil. Setkali jsme se pak o dva roky později v divadle Navenek a já si myslel, že to tam mezi námi nebude moc klapat. K velké nelibosti některých členů divadla, jsme si nakonec začali rozumět. K nelibosti proto, že naše vtípky byly někdy bohužel adresné a to samozřejmě hodně lidí urazilo či naštvalo. Na tom je také zajímavé, že i když jsme si z někoho utahovali oba stejnou měrou, byli všichni naštvaní jen na mě. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se na Píďánka prostě zlobit nedá. Na to se váže také jedna věc a to, že bych si ho nezařadil mezi své nejlepší přátele  a to prostě proto, že on patří všem. Zkuste s ním jít jednou po ulici v Kadani a koukejte se na lidi, které zdraví . Už když si ho všimnou, rozzáří se jim na tváři široký úsměv. Jeho pozitivizmus a energie je prostě nakažlivá. Vzpomínám, když jsme před několika měsíci dělali s Navenkem oživlé hradby. Neměli jsme to moc připravené a byli jsme z toho dost nervózní ba přímo znechucení. Pak ale přišel Píďan a začas se připravovat na jeho roli žebráka.  Začal se prohrabovat ve fundusu a chrlil nápady, co by mohl se svou rolí dělat. Bylo to neskutečně nakažlivé a já věděl, že celá ta akce dobře dopadne. Když jsem pak slyšel nějaké recenze, každý vypichoval hlavně jeho.   

Divadlo a moderování je věc, ve které opravdu exceluje. Byl jsem mnohokrát svědky jeho úžasné show a improvizace. Často vyprávím historku o tom, kdy na jednom plese v půlce tanečního vystoupení znenadání přestala hrát muzika a Píďan nezaváhal ani na vteřinu a nedokončenou skladbu dozpíval a holky své vystoupení na tento jeho zpěv dokončily. Ples bez Píďana, jako by nebyl. Neznám nikoho, kdo by dokázal dělat na plesech a akcích to, co dělá on.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena, která obrací oči v sloup a ta jeho to má v tomto ohledu asi hodně těžké.  Každopádně málokoho jsem kdy slyšel mluvit o své ženě a dcerce tak často a tak hezky, jako mluví Píďan o těch svých. Budiž nám v tomto všem příkladem.  

Nechci psát jenom o tom, co umí nebo co zažil. Je to také neskutečně hodný a obětavý člověk, což nesčetněkrát dokázal. Pamatuji si, že když mi odešla televize, druhý den mi sám volal a dal mi jinou. Vždycky mě vyslechl a nikdy neodsuzoval. Je to člověk, který dokáže štěstí jiným opravdu a ze srdce přát.  

Na závěr musím ale říct jednu věc, která mě na něm hrozně provokuje a neskutečně štve. Píďan, ač skoro o 8 let starší, než já, vypadá o deset let mladší, než jsem já a většina mých vrstevníků.  Tohle ti Píďánku závidím a nikdy ti to nezapomenu. J

Ber prosím toto jako vyjádření vděčnosti nás všech, kteří máme to štěstí, že se občas ocitneme v tvé blízkosti. Přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám. Přeji Ti hodně štěstí, zdraví, oddanost tvé ženy, lásku tvé dcery a také hodně dobrých přátel.