Cestování

Říkal jsem si, že napíšu pár čerstvých dojmů z výletu z Anglie. Nakonec jsem se zamyslel nad cestováním vůbec. Včera jsem totiž narazil na článek o okružních plavbách na obrovských výletních lodích. Vždycky jsem si myslel, že takováto dovolená je pouze pro velmi bohaté, ale překvapilo mě, že se okružní plavba i s letenkou dá pořídit za neuvěřitelných 30 000 Kč. Přijde mi to vlastně až podezřele levné, protože v ceně je zahrnuto úplně všechno. Přesvědčte se sami zde.

Cestovat je dnes možno relativně levně, rychle a téměř všude. Stačí si sednout k nettu a během chvíle naplánovat cestu kamkoliv do nejmenších detailů. Miluju cestování a poznávání zajímavých a nových věcí. Rád plánuji a vlastně mě baví už to vymýšlení. I u nás v Čechách je neuvěřitelné množství krásných a zajímavých míst, které stojí za to vidět.

 Proč nás ale cestování tolik baví? Je to snad nějaká touha po dobrodružství nebo je v tom spíše touha po poznání? Nebo máme stěhování tak hluboko zakořeněné v genech, že nám, když jsme dlouho usazeni na místě, tak nějak chybí? Možná chceme jen něco vidět na vlastní oči, abychom mohli říct, že jsme tam byli a nebo se jen tolik nudíme, že občas musíme někam vypadnout. Každopádně po každém podařeném výletu nebo dovolené mám i několik dní po příjezdu velmi příjemný a nepopsatelný pocit. Pocit spokojenosti z dobře stráveného času.

Když se občas zasním, představuji si, že jsem vyhrál balík peněz a pak si říkám, co bych s nimi udělal, vždycky mezi postavením hezkého domku a koupí luxusního auta, je i procestování celého světa. 

Máte to taky tak?

P.S.: Každopádně, tu loď dám i bez výhry v loterii!!!!! :-)

Fenomén drsných hochů.

Všichni jsme to již viděli. Řidič v autě více leží, než sedí, při každém rozjezdu kvílí gumy a je jedno kolik má před sebou místa, vždy jede na plno a pak ukrutně brzdí. Stačí jen zadní křídlo, vybrakovaný výfuk a "drsné" auto k "drsným" kouskům je tu. Potkáte-li ho na ulici, vidíte urputnou snahu o co nejdrsnější pohled. Nejde jen o tyto řidiče, ale i o týpky, kteří nevynechají žádnou příležitost na svléknutí trička nebo převržení popelnice, protože tohle je přece hodně hustý a obdivuhodný. Pokud mají kolem sebe pár kamarádů se stejným smýšlením, drzost a drsnost tohoto "gangu" závratně stoupá.  

Snažím se přijít na to, kde je smysl tohoto počínání. Jistě to nebude závod o co nejvyšší spotřebu auta nebo o co nejrychlejší opotřebení brzd. Taky strach mi ještě nikdy nenahnali. Zatím jen smích a kroucení hlavou.

Předpokládám, že jde o upoutání opačného pohlaví, ale když jsem se bavil se svou drahou, která je jistě cílová skupina těchto drsoňů, nijak jí to neimponuje a přijde jí to stejně trapné a ubohé jako mě. Takže to má spíše opačný efekt.

Můžete mi tedy někdo vysvětlit, proč to vlastně dělají?

Snesitelnost nebytí

Nedávno jsem někde slyšel, že smrt je jedinečná. Každý prý nakonec umře na něco trochu jiného. Máte třeba nádor úplně stejný a možná i na stejném místě jako někdo jiný, ale zabije Vás jinak. Nevím co je na tom pravdy, ale myšlenka, že smrt je jedinečná, tak jako je jedinečný život každého z nás, mě pobavila. Tak už ani ve smrti si nejsme rovni.  

Uvědomuji si, že má smrt má konkrétní datum. Konkrétní den, hodinu, minutu, vteřinu. Je to vepsáno v mém osudu a co je nejhorší, stane se to! Nejde před tím utéci a ani se před tím neschovám. V našem těle se třeba dějí věci, o kterých nemáme vůbec tušení. Nevím, zda ten datum bude za 40 let nebo zítra. Je dobře, že to nevíme, protože kdyby ano, neubránili bychom se neustálému odpočítávání a asi by to zbytečně zatěžovalo naší mysl.

Napadá mě ještě jedna věc. Říká se, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale zda jsme žili naplno. Každopádně lidem, kteří celý život žili naplno, se asi nechce umřít víc, než těm, jejichž život nestál za nic. Pro ně to nakonec může býti vysvobození. Nejspíš je to tak, že čím lépe se máme, tím více chceme žít a tím více se smrti obáváme.

Mám se dobře. Kromě peněz a zdraví mi vlastně nic neschází. Mám milující přítelkyni, šikovnou krásnou a chytrou dceru, bezvadné rodiče a pár dobrých přátel, na které se můžu spolehnout. Každý den se něco děje a každý si neskutečně užívám. Díky tomu všemu mě ale trápí myšlenka na blížící se konec.

Doufám, že než umřu, ještě se situace změní. Verunka vyroste a ztratí o mě zájem, Marťa mě opustí a přátelé se na mě vykašlou. To by mi opravdu moc pomohlo. :-)

Krátké vyprávění o Píďánkovi

Kulatiny jednoho mého kamaráda, mě nutí napsat o něm pár slov. Seznámil jsem se s ním někdy v roce 2000 nebo 2001 v jedné společnosti v Kadani, kde dělal řidiče. Pamatuji si, že už tenkrát šlo o absolutně nejvýraznějšího člověka, který tam byl. Pamatuji si, že každé ráno po naložení, se šla dělat objednávka na další týden, kde jsme 10 minut objednávali zboží a hodinu pak poslouchali Píďanovo historky, kterých má neuvěřitelné množství. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát myslel, že si je prostě vymýšlí, protože přeci není možné, aby jeden člověk zažil takové množství neuvěřitelných historek. Když jsem ho pak poznal více, zjistil jsem, že je všechny skutečně zažil. Je úplně jedno kolik mu je, on, co se zážitků týká, prožil už minimálně dva životy, protože i kdybych žil ještě 150 let, nikdy už nestihnu nasbírat tolik příběhů, které Píďan sype z rukávu.

 Každopádně jsem si ho moc neužil, protože zatímco já tam začínal, tak on končil. Setkali jsme se pak o dva roky později v divadle Navenek a já si myslel, že to tam mezi námi nebude moc klapat. K velké nelibosti některých členů divadla, jsme si nakonec začali rozumět. K nelibosti proto, že naše vtípky byly někdy bohužel adresné a to samozřejmě hodně lidí urazilo či naštvalo. Na tom je také zajímavé, že i když jsme si z někoho utahovali oba stejnou měrou, byli všichni naštvaní jen na mě. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se na Píďánka prostě zlobit nedá. Na to se váže také jedna věc a to, že bych si ho nezařadil mezi své nejlepší přátele  a to prostě proto, že on patří všem. Zkuste s ním jít jednou po ulici v Kadani a koukejte se na lidi, které zdraví . Už když si ho všimnou, rozzáří se jim na tváři široký úsměv. Jeho pozitivizmus a energie je prostě nakažlivá. Vzpomínám, když jsme před několika měsíci dělali s Navenkem oživlé hradby. Neměli jsme to moc připravené a byli jsme z toho dost nervózní ba přímo znechucení. Pak ale přišel Píďan a začas se připravovat na jeho roli žebráka.  Začal se prohrabovat ve fundusu a chrlil nápady, co by mohl se svou rolí dělat. Bylo to neskutečně nakažlivé a já věděl, že celá ta akce dobře dopadne. Když jsem pak slyšel nějaké recenze, každý vypichoval hlavně jeho.   

Divadlo a moderování je věc, ve které opravdu exceluje. Byl jsem mnohokrát svědky jeho úžasné show a improvizace. Často vyprávím historku o tom, kdy na jednom plese v půlce tanečního vystoupení znenadání přestala hrát muzika a Píďan nezaváhal ani na vteřinu a nedokončenou skladbu dozpíval a holky své vystoupení na tento jeho zpěv dokončily. Ples bez Píďana, jako by nebyl. Neznám nikoho, kdo by dokázal dělat na plesech a akcích to, co dělá on.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena, která obrací oči v sloup a ta jeho to má v tomto ohledu asi hodně těžké.  Každopádně málokoho jsem kdy slyšel mluvit o své ženě a dcerce tak často a tak hezky, jako mluví Píďan o těch svých. Budiž nám v tomto všem příkladem.  

Nechci psát jenom o tom, co umí nebo co zažil. Je to také neskutečně hodný a obětavý člověk, což nesčetněkrát dokázal. Pamatuji si, že když mi odešla televize, druhý den mi sám volal a dal mi jinou. Vždycky mě vyslechl a nikdy neodsuzoval. Je to člověk, který dokáže štěstí jiným opravdu a ze srdce přát.  

Na závěr musím ale říct jednu věc, která mě na něm hrozně provokuje a neskutečně štve. Píďan, ač skoro o 8 let starší, než já, vypadá o deset let mladší, než jsem já a většina mých vrstevníků.  Tohle ti Píďánku závidím a nikdy ti to nezapomenu. J

Ber prosím toto jako vyjádření vděčnosti nás všech, kteří máme to štěstí, že se občas ocitneme v tvé blízkosti. Přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám. Přeji Ti hodně štěstí, zdraví, oddanost tvé ženy, lásku tvé dcery a také hodně dobrých přátel.

The Words

Ano, jsem filmový fanda. Bohužel asi právě proto jsem mnohem kritičtější, než lidé, kteří na filmy koukají kvůli pobavení.  Můj problém spočívá v tom, že mně nestačí, aby mě film „pouze“ bavil. Potřebuji  se nechat filmem strhnout a po jeho skončení o něm ještě dlouho přemýšlet. To neplatí samozřejmě jen o filmu, ale i o divadle a knihách.

O knize je také film, který mě po strašně dlouhé době strhnul a donutil přemýšlet o tématech v něm vyslovených. Jmenuje se „TheWords“ a něž jsem ho viděl, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Jen že má 78% na ČSFD a že je označen jako romantický. Věřte mi, že romantický rozhodně není.

Jde o to, že každá kniha se skládá pouze ze slov seřazených tak, jak chce autor. Jen obyčejná slova, za kterými se ale skrývá radost, zkušenost, vzpomínky a někdy taky tolik bolesti. Je to film o pokušení, lásce, zklamání, utrpení, pravdě a lži a je zbytečné o něm psát více. Prostě se na něj koukněte!

Jak a kde se holit?

Dnes jsme na zkoušce narazili na jednu věc, o které se posléze rozproudila vášnivá debata. Šlo o to, jak se mají nebo nemají muži holit. Myslel jsem, že dnešní mladá generace je jasně pro holení mužů minimálně v podpaží a mezi nohama. Byl jsme dnes vyveden z omylu, ale nevím, zda jde o výjimku nebo o názor většiny. Proto jsem se rozhodl pro malou anketu, kde můžete hlasovat.
Samozřejmě můžete přidat i nějaký komentář.

Proč je dobré mít někoho blízkého

Každý vztah je někdy bolestivý a nepříjemný, protože se v něm střetávají dvě osobnosti a to zákonitě vede ke střetu a následným hádkám. Snažíme se dojít ke kompromisu a tato cesta je lemována nedorozuměním, nepochopením, obviňováním, ovlivňováním, ignorací a netolerancí. Někdy člověka na pokraji zoufalství nebo vzteku napadne, zda to má vlastně zapotřebí a zda by mu nebylo lépe samotnému.

Zamyslel jsem se nad tím, co nám tedy vztah, ve kterém nechybí vzájemná přitažlivost, úcta a láska, dává.

Zde je několik bodů, za které stojí za to bojovat, snažit se a hledat.

- Máte koho obejmout

- Máte komu říct své zážitky z celého dne

- Máte se na koho těšit

- Máte komu napsat zamilovanou básničku

- Než usnete, vidíte vedle sebe člověka, kterého milujete a který miluje vás.

- Máte někoho, komu na vás skutečně záleží.

- Máte někoho, kdo s vámi bude sdílet zážitky dobré i špatné, radost i smutek, úspěchy i zklamání.

- Máte se komu svěřit se svými nápady myšlenkami a pocity.

- Máte koho obdarovat a můžete se těšit z jeho radosti nad tím.

- Máte někoho, o koho se můžete opřít.

- Máte někoho, s kým se můžete milovat

- Máte někoho, s kým se chcete milovat

Jistě někoho napadne ještě několik důvodů, tak pokud se budete chtít podělit, napište je do komentářů.

Noční Kadaní

Procházka noční Kadaní byl dobrý nápad. Je ticho, jaké jen ve městě může být. Není mi ani zima, ani teplo. Polibek na dobrou noc od své milé ještě cítím na rtech. Sem a tam je olíznu a na jazyku zkouším rozpoznat tu chuť.  Jdu pomalu, spíše se vleču. Jako bych si vychutnával každý krok. Mám pohodlné boty a občas chvíli hledím, jak se pravidelně na pochodu střídají. Z prvního patra slyším chrapot šťastlivce. Jak je spokojený. Jak závidím mu jeho spánek, kterého mě se poslední dobou nedostává. Myšlenky létají hlavou a střídají se se vzpomínkami a úvahami. Divím se, jak rychle střídám témata bez jakékoliv příčiny. Zkouším si představit, jak tento polorozpadlý dům musel býti krásný. Kolik práce a úsilí někoho stálo ho postavit, kolik osudů se v něm odehrálo, kolik smíchu bylo slyšet a kolik slz se v jeho zdech prolilo. Kdysi pevný a majestátní, dnes jen smutná vzpomínka. Jak naivně si myslíme, že něco přetrvá věky. Většinou stačí jen okamžik do totální destrukce. Někdy jen jedna silná bouřka může zničit vše.  Možná jen odtrhne střechu, ale tím pomalu začíná proces vedoucí ke zkáze. Věci se mění a vše i při nejlepší vůli nejde vrátit zpět. Staré musí ustoupit novým. Někdy se nevyplatí záplatovat a je lepší bourat. Rozhodnutí je to ale těžké.    

Máme svojí včelku

Tak se z nás stali adoptivní rodiče. Již dlouho jsme uvažovali o adopci a dnes jsme se konečně rozhoupali a byli si adoptovat včelku. Vše jsme pojali velmi zodpovědně a našemu výběru byla dokonce přítomna i Česká Televize. O jméně jsme dlouho diskutovali a nakonec jsme vybrali trošku netradiční jméno, které by mělo naší včelce mezi všemi Emilkami, Jenůvkami a Bzučilkami, zajistit trošku lepší postavení ve včelím společenství. :-) Velmi se těšíme na skleničku medu se jménem naší včelky a doufáme, že se jí bude dobře dařit.

Die Happy vs Destiny's Child - Survivor

Na Rockfestu jsem byl na Martě Jandové a slyšel písničku, která mi byla povědomá. Nakonec jsem přišel na to, odkud jí znám a tak se neubráním srovnání. Málokdy zní cover líp, než originál (výjimkou je pouze Jirka Bican a jeho Kurtvana :-) ), ale verze od Die Happy se mi líbí mnohem víc. Zdá se mi taková drsnější, rockovější a sála na mě z ní víc energie.  Posuďte sami.

Spartakus

Četl jsem si dnes na nettu tento článek o herci jménem Andy Whitfield , na kterého jsem nedávno koukal na Primě Cool v seriálu Spartakus, kde hrál hlavní roli. Naprosto mě šokovalo, že zemřel na rakovinu. V seriálu byl jako Spartakus opravdu jeden chodící sval a vypadal jak reklama na ideální tělo. Jeho boj trval jen 18 měsíců. Je až neuvěřitelné, že se z bolesti zad vyklube nemoc, která vás za 18 měsíců zabije. Bylo mu jen 39 let a nechal tu po sobě dvě malé děti. Nechal celý svůj marný boj natáčet a bude z toho dokument. Bude se jmenovat:“ tady a teď“, což bylo jeho krédo, které měl vytetované na ruce.

 Život je tak strašně pomíjivá věc. Plánujeme, snažíme se vidět do budoucnosti, představujeme si sami sebe za několik let. Myslím, že je to asi přirozené. Náš život by měl mít nějaký směr, nebo dokonce cíl, ale může se stát opravdu cokoliv a hlavně kdykoliv. 

Můj vlastní pohřeb

Čtu teď jednu knihu, kde jsem dostal úkol, představit si svůj pohřeb a to, co na něm lidi o mně říkají.

Představil jsem si tedy svůj pohřeb a když jsem nad tou představou později přemýšlel, uvědomil jsem si, že všechny lidi, které znám, vypadali tak, jak vypadají dnes. Jednalo se tedy o současnost, nebo blízkou budoucnost.

Byl hezký den, podobný dnešku a mnoho lidí nevydrželo a svléklo saka. Lidé stáli v půlkruhu a tiše a zdvořile spolu hovořili. Bylo jich asi 20 a já si uvědomil, že všechny nepoznávám.  Když měli začít o mně mluvit, nikdo se k tomu neměl. Byli nervózní, styděli se. Nejraději by byli někde jinde.  Přáli si, aby mě byli nikdy nepoznali. Nemuseli by tu teď být, nemuseli by poslouchat, nebo dokonce mluvit. Nakonec se někdo odhodlal, odkašlal si a začal mluvit. Říkal nějaké fráze o přátelství a o tom, jakým přítelem jsem mu býval. Bohužel nemluvil úplně pravdu, protože  se držel pravidla „ o mrtvých jen dobře“ .  Pravda byla, že jsme se již několik let stýkali jen sporadicky.  Nebyla to ničí vina, jen se naše cesty prostě tak nějak rozešly. Jako další mluvila nějaká žena. Byla tam se svým přítelem a tak nemohla mluvit moc do detailů našeho společného vztahu, aby ho nějak nezranila. Řekla tedy jen několik neurčitých a hodně neosobních věcí o tom, jak tu všem budu chybět.

A to bylo konečně všechno. Nikdo už se k dalšímu mluvení neměl a ostatní  byli rádi, že to mají za sebou a můžou jít domů. Byli smutní, snažili se v duchu si vybavit společné chvíle se mnou. Někdy si vzpomněli na něco, čím jsem je pobavil a tak se občas na jejich tvářích objevil lehký a krátký náznak úsměvu. Snažili se vybavit, kdy mě viděli naposledy a co jsem jim říkal. Jen málo z nich si vzpomnělo na skutečně poslední rozhovor. A pokud ano, jen těžko si vybavovali, o čem jsme se bavili.

Takto jsem si představil svůj pohřeb. Pointa tohoto úkolu je představit si co lidé říkají a co bych chtěl aby říkali. Nechtěl bych, aby na mém pohřbu někdo mluvil, protože si myslím, že v každém zanecháme nějakou jinou stopu. Ke každému máme jiný vztah a každý nás zná z jiného prostředí a tedy trochu jinak. Někomu důvěřujeme a tak se mu otevřeme víc, než někomu jinému. Také se stále vyvíjíme a tak pokud se sejde více lidí  a každý nás zná z jiného období našeho života, každý by o nás pochopitelně mluvil jinak. A proto si vlastní pohřeb představuji takto neosobně, nudně a s absencí jakýchkoliv hlubokých myšlenek, rozborů a pocitů.

Verunka na tanečním vystoupení ZUŠ Kadaň

Šmejdi

Četl jsem si dnes v Lidovkách o chystaném dokumentu, který se jmenuje velmi příznačně Šmejdi. Rozhovor s autorkou zde a zde.

Zabývá se nátlakovým prodejem a protože se prodejem živím i já, tak mě toto téma velmi zajímá.

Dnes a denně se setkáváme s nátlakem na koupi kdečeho. Na ulici Vás zastaví člověk, který má slovo po slovu naučené co říkat. Za minutu na Vás vychrlí tolik slov, že to skoro nestačíte vnímat. Do ruky Vám strčí několik superlevných věcí a říká o sobě, že je blázen, když Vám to prodává tak levně. Ve skutečnosti Vás ale podvědomě nutí, aby jste si to mysleli o sobě, když to za ty peníze od něj nekoupíte.

Další způsob je postávat někde u vchodu, nebo tam, kde je velký pohyb lidí a hrát jim na city. Přispějte na opuštěné děti, přispějte na psy v útulku a tak dále. Minule mi dokonce řekl, že minimální příspěvek je 50 korun. Co to jako má být?! Každopádně, když si spočítáte, kolik stojí celodenní postávání kohokoliv, zjistíte, že i kdyby tyto příspěvky byly skutečně pro opuštěné děti, tak když si z nich ten postávající odebere odměnu, tak se  k opuštěným dětem dostane hodně málo, ale spíš vůbec nic.  

Podomní prodejci, to už je jiné kafe. Neváhají Vám narušit intimní zónu a klepat na dveře. Hodně chodí s nabídkami na výhodné tarify. Mobilní operátoři si tyto společnosti najímají a když se provalí nějaké nekalé obchodní praktiky, tak se od nich distancují. Chytré. Tyto společnosti dostanou od operátorů telefonní čísla a volají a volají. Minule mi volala nějaká paní a nabízela mi ke stávajícímu  tarifu ještě nějakou super službu navíc. Hned na začátku jsem jí řekl, že mám služební telefon a že i kdyby mě ta nabídka zajímala, nemůžu s tím nic dělat. Ale ona pokračovala dál, protože má v manuále první odmítnutí automaticky ignorovat. Když se mi jí to podařilo zopakovat asi potřetí, konečně pochopila, že jí nemůžu pomoci.   

Ale absolutně nejhorší způsob, je agresivní a nátlakový prodej na tzv. předváděčkách, o kterém bude i dokument Šmejdi. A šmejdi to skutečně jsou, protože sebrat skupinu lidí, uzavřít je někde, odkud nemůžou utéci a drtit je, dokud neřeknou ano, je zhovadilost a s korektním prodejem to nemá nic společného. Zesměšňují Vás, když jste proti, vyhrožují Vám a tlačí a tlačí. Jak se takový člověk může každé ráno podívat na sebe do zrcadla?! Jak si toto sám v sobě ospravedlní?

Na druhou stranu žijeme v době, kdy je obrovská převaha nabídky nad poptávkou a tak se výrobci čehokoliv snaží prodat své výrobky jakýmkoliv způsobem. Je to smutné, ale svým způsobem i  pochopitelné. Já si osobně myslím, že pokud máte kvalitní výrobek za přiměřenou cenu, zákazníka si vždycky najde i bez těchto šílených praktik.

Prodej jako takový je ale v pořádku. My, ve své práci volíme systém „uspokojování potřeb“. Každá společnost se při své výrobě setkává s poptávkou po různých komoditách. Já zjišťuji co zrovna potřebují a tuto potřebu se snažím (pokud to patří do našeho portfolia a pokud je to v mých silách)  uspokojit.

Je to jediný způsob, u kterého je možné se zákazníkem dále spolupracovat, protože jen spokojený zákazník se vrací a dobrý obchod je pouze ten, když jsou všechny strany spokojeny.