neděle 25. prosince 2011

O člověku mi blízkém

Budu Vám vyprávět o jednom člověku, kterého jsem měl tu čest poznat a kterého s velkou hrdostí nazývám mým přítelem. Už dlouho na to myslím a dnes, v první vánoční svátek, když jsem si na něj ráno vzpomněl a při té vzpomínce se mi na tváři objevil úsměv, rozhodl jsem se to konečně udělat.

Je to člověk, kterého, jako jednoho z mála lidí, opravdu obdivuji. Znám ho nějakých 7 let a za tu dobu mě nikdy nezklamal. Je to člověk, kterého když se zeptáte, proč se Postoloprty jmenují Postoloprty, řekne Vám hned dvě verze proč to tak je. Na jeho znalosti potřeboval bych ještě jednu hlavu a stejně by to nebylo dost. Je to člověk, který Vám i o věcech, které Vás dosud vůbec nezajímaly, dokáže tak poutavě vyprávět, že ho bez hnutí a s nadšením posloucháte. Je to člověk, který Vás skutečně poslouchá i když sám řeší své vlastní problémy. Je to člověk, který Vám vždycky dokáže ukázat jiný pohled na věc a i v zarytém názoru Vám najde trhlinku, takže najednou nejste o Vašem přesvědčení tak přesvědčeni. Je to člověk, se kterým když trávíte několik dní v kabině kamionu, nikdy Vám nedojde řeč a když ten prostor opouští, je Vám strašně smutno. Obdivuji také jeho dobrodružně-cestovatelskou povahu. Vydal bych se s ním klidně pěšky kolem světa a vím, že by jsme to v klidu zvládli, protože on by se nikdy a nikde neztratil.

Je to neuvěřitelný dobrák a viděl jsem ho osobně dělat tak bezelstné skutky, že je mi ze sebe a ze všech ostatních až zle. Má také neuvěřitelný smysl pro humor, který dokáže tak pohotově využít, že si v jeho přítomnosti vždy prodloužím život o několik let.

Je o století dál, než my všichni a přes to všechno dokáže být pouhým člověkem. Nikdy by se nad Vás nepovýšil, nikdy by se Vám za vaší neznalost a malost nevysmíval. A co je neuvěřitelné je, že se v jeho přítomnosti necítíte jako malý hloupý mraveneček v přítomnosti krále zvířat. Cítíte se s ním prostě dobře.

Jsem rád, že Tě mám a přeji Tobě a Tvé rodině touto netradiční cestou hodně štěstí, zdraví a spokojenosti do nadcházejícího roku.

čtvrtek 22. prosince 2011

Výjimečný ve své průměrnosti

Existují lidé, kteří jsou v něčem dobří a existují lidé, kteří v tom, či onom přímo vynikají. Ten je dobrý herec, ten je vtipný komik, ten hezky zpívá, ten pěkně hraje na nějaký nástroj, ten je dobrý sportovec, ten má šikovné ruce a vyrobí, nebo opraví cokoliv. Ten je obětavý rodič, ten dobře vaří, ten je chytrý a inteligentní, ten překrásně maluje, ten dobře vypadá, ten je všemi oblíbený, ten je výjimečný politik, ten vymyslel toto a ten objevil tamto. Přijde mi, že celý život hledáme něco, v čem bychom mohli býti dobří. Někdy nás na to přivede náhoda, někdy k tomu cíleně směřujeme a někdo má dar a prostě to umí.
Na každého takového člověka ale připadá mnoho naprosto průměrných a v ničem nevynikajících lidí. Jsem takovým člověkem a už se nebojím to říci. Nemá cenu si nic nalhávat. Za války bychom byli potrava pro děla a při hrozbě zániku světa by nás na archu nikdo nevzal. Snažíme se ze dne na den žít svoje průměrné životy a obdivujeme ty, co něco umí a tiše jim závidíme. Nikdy po nás nebude nic pojmenováno, nebude se o nás nikdo učit, nevyrobíme nic, co by zde zůstalo i generace po nás, nikdo na nás nebude vzpomínat jako na někoho výjimečného.
A protože ještě nemáme dost, tak nám naší průměrnost všichni denně připomínají. Kdykoliv jdeme na koncert, nebo nějakou výstavu, kdykoliv si zapneme televizi, tak vidíme jen „ty druhé“.
Ano, jsem „těm druhým“ vděčný, protože já bych nikdy na dřevěné lodi nejel hledat další světadíl, já bych nikdy netrávil celý dny v laboratoři s nebezpečnými látkami, já bych hluchý neskládal žádné symfonie, ale ty bych samozřejmě neskládal ani s perfektním sluchem. Já bych také nedřel celé dny jako hovado v posilovně, nebo na hřišti.
Jsem ve své průměrnosti vlastně důležitý. On by vás jinak neměl kdo obdivovat a vám by chyběl motor do další práce a dřiny. Nepovyšujte se nad nás, protože my jsem ti, co kupují vámi vynalezené věci, my jsme ti, co chodí na vaše koncerty, výstavy a sportovní utkání. My jsme ti, co čtou vaše knihy a básně.
Jsme miliardy ovcí, jsme miliardy tupých tažných zvířat, jsme miliardy bezcenných, tak nás moc neserte. :-))

Chybíš mi

Černobílé fotky mají prostě své kouzlo.Od teď už fotím pouze černobíle.

čtvrtek 15. prosince 2011

středa 30. listopadu 2011

Učím se

Každý náš skutek je nám zapsán nesmazatelně a jednou provždy. Nic nezůstane zapomenuto, i když by jsme si to moc přáli. Nikdy už nebudeme moci začít znovu. Tlusté čáry neexistují. Minulost máme připoutanou k noze jako kouli a vždycky když už máme pocit, že jsme se jí zbavily, tak se řetěz napne a stáhne nás zase zpět.

Nikoho nelze přesvědčit o dobrých úmyslech. Každý má své šuplíky kam jednoduše a rychle každého zařadí a zahodí. Nikdy už ho neotevře a nepřeřadí do jiného šuplíku. Nikdy se na věc nepodívá z druhé strany. Nikdy se nezamyslí. Jak pohodlné to je. Jak krásné je vidět věci pouze černé a bílé.

Snažím se otevírat staré šuplíky. Prohlížím si lidi, které jsem do nich kdysi i zcela nedávno hodil. Přemýšlím, proč jsou tam, kde zrovna jsou. Docela jistě vím, že jsem kdysi dávno někoho dal do tohoto konkrétního šuplíku a nyní je v šuplíku jiném. Jak se tam dostal? Co můžu udělat, abych ho mohl dát zpět? A chci ho vůbec dát zpět?

Učím se být opatrný při zařazování nových lidí. Učím se koukat na věci z druhé strany. Učím se nesoudit moc rychle. Jde to těžce, ale mějte prosím trpělivost, já se ten život stále učím.

čtvrtek 17. listopadu 2011

sobota 12. listopadu 2011

Odkaz

Viděl jsem teď dokument o planetě zemi bez lidí a taky četl tento
článek. Co mě překvapuje je, jak rychle tu po nás nic nezbude. Za 100 tisíc let prý už ani památka.

Zamyslel jsem se nad tím, že po mě tu nezbude ani památka už mnohem dříve. Moje děti si mě budou zcela jistě ještě pamatovat a i moji vnuci si snad budou pamatovat dědu Pavla, ale co děti mých vnuků, nebo vnuci mých vnoučat? Záleží samozřejmě na tom jak dlouho tu ještě budu, ale budou moji vnuci, nebo pravnuci pokládat za důležité říct jim o mně pár slov?

Jednou jsem viděl seriál Kořeny, kde si generaci po generaci vyprávěli příběhy dědů, babiček, pradědů, prababiček, prapradědů a tak dále. To se u nás nějak nepěstuje a tak brzy po naší smrti upadneme v zapomnění.
Říkám si, že na sklonku života sepíšu svůj příběh a dám ho svým potomkům. A oni si ho budou předávat. Ale popravdě to je dost naivní představa. Určitě by skončil někde v harampádí a dříve, či později by ho někdo vyhodil.
A co naše internetová stopa? Co můj blog? Také by se dal použít jako nahlédnutí do mého života, ale jak dlouho tu po mé smrti ještě bude? Nevymaže ho někdo, když se tam nebude dlouhá léta přispívat? Nebo ho třeba vymažou z nedostatku místa, nebo se jim zhroutí server. Netuším.
Je mi jasné, že mi to vlastně může být jedno. Už tu nebudu. Ale teď mi to přijde hrozně líto. Asi by jsme tu všichni chtěli nechat nějaký odkaz. Závidím hercům, jejichž filmy se stále vysílají i mnoho let po jejich smrti. Závidím lidem, o kterých se učí povinně v učebnicích. Ale na jednoho takového připadá milion bezejmenných.
Zrovna teď o mně někteří lidé mluví nelichotivě až dost, ale asi to nebude stačit. Budu muset vymyslet náhradu ropy, napsat knihu, nebo natočit film.

pondělí 17. října 2011

Stvoření dvojjediného člověka

Za dávných dob nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nýbrž jinačí. člověk měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, hlavu pak u těchto dvou obličejů... Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou měli mysl i odvážili se učiniti útok na bohy.
Tu se radili Zeus a ostatní bozi, co s nimi učiniti… Konečně Zeus rozmysliv se pravil: “Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali, a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Rozetnu každého z nich ve dvě.“ Stvořil tak dvě poloviny jednoho celku, muže a ženu.
Když tedy původní těla byla rozťata ve dvé, toužila každá polovice po své polovici … Tu Zeus, smilovav se nad nimi, pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústroje dopředu ... Tak z toho styku nastávalo nasycení a uklidnění, aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit… Každý stále hledá svou polovici. Lidem je vrozena láska, která se snaží učinit jedno ze dvou.

neděle 25. září 2011

V nedělním podvečeru...

....si představuji lásku jako oheň, který je zažehnut jedinou jiskrou. Rozhoří se, někdy pomalu a jindy rychleji. Občas do něj zafouká vítr a on vzplane velkým plamenem. Jindy zase krásně praská a vroucně hřeje. Občas se ale stane, že ten plamen uhasne. Někdy sám od sebe dohoří, jindy ho záměrně udusíme a zahrneme hlínou.
Je ale vůbec možné uhasit ho docela? Nebo bude vždycky někde hluboko v popeli žhavý kousek, který jen čeká na to, až ho někdo rozfouká?

neděle 18. září 2011

Večer,

když přitulím se unavený k tobě

a ty již spokojeně spíš,

koukám se na tebe v této pozdní době,

a říkám si, o čem asi sníš.


Zašeptám ti do ucha: „miluju tě, moc“

Otevřeš oči a říkáš, že ty mě taky.

V tu chvíli skryje můj úsměv jen temná noc

a já zase věřím na zázraky.





pátek 2. září 2011

Školačka

Včera byla Verunka poprvé ve škole. Bylo to hezké a milé. Dnes jsem jí ale ráno vedl na první opravdový den ve škole a to už tak hezké nebylo. Ráno si vzala tašku, oblíkla se, umyla se a šli jsme. Do šatny jsem jí poslal samotnou, protože už je přeci ve škole a tak se musí zvládnout sama převlíknout. Bohužel byla asi jediná, kdo to umí, protože šatna byla plná rodičů, jejichž děti to asi ještě sami nezvládnou. Protlačila se mezi nima a za chvilku byla přezutá venku. Pak jsme čekali dole, až nás pustí do třídy. Když se tak stalo, šli zase všichni rodiče s dětma. Já jsem však odolal pokušení a řekl Verunce, ať jde sama. Zeptala se jen, kam má jít, tak jsem jí řekl, že to jsou druhé dveře vpravo a že si jí v deset vyzvednu. Statečně a bez mrknutí oka začala vycházet po schodech. Koukal jsem se za ní a jen stěží se udržel. Venku, když už jsem seděl v autě, jsem se rozbrečel a ani nevím proč.
Za chvilku pro ní jdu do školy. Udělám jí její oblíbené těstoviny a pak se půjdeme projet na kolech a dnes jí nechám vybrat trasu. Je to už totiž moje velká školačka.












neděle 7. srpna 2011

Kurtvana na Pohodě











Vernisáž v Krásňáku

Naše výjezdní divadlo bylo včera zahrát v Krásném Dvoře.

Počet diváků: 7

Počet přeřeků: 5

Zapomenutí textu: 3x

Ukázání Věřiných prsou: ne

Hra zkrácena ze 45 na 30 minut.


středa 3. srpna 2011

Krásná báseň z Manon Lescaut

Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!

Je jen moje naprostá ignorace, že jsem ještě nečetl tuto neuvěřitelně krásnou báseň. Můj pocit z ní ale ještě umocnil naprosto úžasný přednes (z paměti) za který moc děkuju. ;-)

neděle 24. července 2011

Zamyšlení nad láskou

Nemá se lépe ten, kdo je zahleděný jen sám do sebe? Vždyť láska k sobě samému je jediná láska, kterou si člověk může být stoprocentně jistý. Nikdy si sami vědomě neublížíme, nebude se nám po sobě stýskat a nebudeme si nikdy chybět.
Proč milovat někoho, nebo se nechat milovat? Proč máme neustálou potřebu vyhledávat lásku druhých lidí? S láskou k druhému přichází současně i strach a starost o něj. Například strach o jeho zdraví, nebo starost o jeho budoucnost. Proč si dobrovolně lámeme hlavu s tím, jak naší lásce je, zda v pořádku dorazila, nebo zda jí někdo neubližuje. Co je na tom tak krásného?
Také si pořád říkáme, zda není naše láska silnější, než láska toho druhého k nám. Neustále žádáme důkazy, které máme tak rádi, ale které nám stejně nikdy nic nenapoví. Pochybnosti budou vždycky.
S láskou často přichází ztráta kontroly nad sebou samým. Najednou máme něco, nebo spíše někoho v hlavě, co nemůžeme dostat ven.
Není tedy lepší mít svojí hlavu jen pro sebe. Není lepší, aby moje srdce tlouklo jen pro mě? Jak lehce se může stát, že se láska stane neopětovanou a pak se hlava zblázní a srdce přestane tlouct.

středa 20. července 2011

Poznáte?

Poznáte z které knihy jsou tyto dva úryvky?


"Dospělí nikdy nic nepochopí sami od sebe a pro děti je únavné jim pořád dokola všechno vysvětlovat."

"Dobře vidět se dá jedině srdcem. To hlavní oči nevidí."



Chápu, že to může byt těžké, ale prvnímu uhodnuvšímu dám velkou milku :-).

neděle 17. července 2011

Pochyby

Mívám pochyby o svém chování a tyto pochyby k šílenství mě dohání.

Mívám pochyby o tomto světě, kde nic hezkého už nekvete.

Mívám pochyby o našem systému, který vyhovuje jen člověku drzému.

Mívám pochyby o bohu, protože někdy pochopit ho nemohu.

Mívám pochyby o lásce, je ku prospěchu, nebo jen trápit chce.

Mívám pochyby o lidech, u kterých nedá bavit se o citech.

Mívám pochyby o svém životě, myslím že umřu v hrozné samotě.

neděle 10. července 2011

čtvrtek 7. července 2011

Lidice

Minulý týden jsem byl v kině na Lidicích a nedá mi to, abych se k tomu filmu nevyjádřil. Záměrně jsem počkal několik dní, než napíšu tuto recenzi, protože jsem čekal, zda se můj názor po vychladnutí a s odstupem, nezmění.
Upozorňuji, že nehodnotím příběh Lidic, který byl bezpochyby tragický. Píšu pouze o filmu jako takovém.
A byl to děs! Byla to dvouhodinová čirá nuda. Nemělo to nápad, spád, prostě nic. Pochopil jsem samozřejmě pokusy o vykreslení postav, jejich příběhů, nahlédnutí do jejich životů, aby nám jich pak bylo náležitě líto.Tento prvoplánový pokus vyzněl neuvěřitelně chaoticky a zoufale. Nedokázal jsem se k ani jedné postavě dostatečně přimknout a vcítit se do ní. Proto se mnou jejich pozdější popravy nic nedělaly. Tvůrci filmu si zřejmě mysleli, že fakt, že se jedná o skutečný příběh, postačí k tomu, aby vzbudil i bez toho dostatečné emoce. Dovedu si představit tento film sestříhaný do hodinového hraného dokumentu. Výsledek na mě by byl asi stejný. Viděl bych, jak se to stalo, co tomu předcházelo a pak bych šel domu a o těch hrůzách a osudech skutečných obyvatel Lidic přemýšlel .
Další kapitolou, a možná to s tím i souvisí, jsou herecké výkony. Zde šlo o vyloženě špatný výběr a to od začátku až do konce.
Možná chybně, ale neodpustím si tento film srovnávat se Schindlerovým Seznamem. Téma Lidic je stejně silné jako téma Oscara Schindlera, ale Spielberg ho prostě geniálně zpracoval. Už je to nějakou dobu, kdy jsem to viděl, ale některé scény si pamatuji dodnes a stále mi při vzpomínce na ně běhá mráz po zádech. Kdykoliv se na něj rád podívám, i když zrovna patří k těm, na které musí být určitá nálada. Lidicím se do budoucna budu snažit už jen vyhnout.

čtvrtek 30. června 2011

Není čas ztrácet čas

Když jsem se nad touto hláškou zamyslel, tak jsem si s hrůzou uvědomil, jak je neskutečně pravdivá. Ať už si myslíme cokoliv o reinkarnaci, nebo o jiných podobách života po smrti, tak si musíme uvědomit, že máme jen jeden pokus. Jsme tady jen jednou a to teď a tady. Čas, který máme vymezený, se každým dnem zkracuje, a proto je důležité neříkat ne. Mám nové předsevzetí a to neříkat: nechce se mi, nemám náladu, uvidíme, mám hodně práce, teď nemůžu, to je blbý, co tomu řeknou ostatní, budu tam vypadat trapně. Stejně to jsou povětšinou výmluvy. Výmluvy z lenosti, výmluvy ze strachu.
Chtěl jsem jít například do kina na Lidice. Nikdo z oslovených se mnou nechtěl jít a tak jsem nešel. Chodit sám do kina je blbý, říkal jsem si. Ale co, půjdu sám! Kašlu na to.
Nemám čas. Jak častá to výmluva. Tak jsem vůl, který si ho neumí zorganizovat. Tak jsem vůl, co neumí být efektivní. Tak jsem workoholik, kterého nakonec stejně nikdo neocení. Nebudu workoholik, budu efektivní, vždyť každá minuta je tak cenná.
Jak snadno se to píše když lenost je tak silná. Proč jsme ale tady? Kvůli hromadění majetku? Kvůli odříkání? Co nám z toho nakonec zbude? Čím dál víc si uvědomuji, že nejvzácnější jsou vzpomínky. To je to, co nám nakonec, když už nás každý krok bude neskutečně bolet a když už budeme spíše odkázáni na pomoc druhých, vykouzlí vždy úsměv na tváři a hřejivý pocit naplno využitého času a příležitosti. A to by měl být ten motor, který tu lenost a nechuť nakonec porazí a donutí k akci.
Tak takhle to vidím já, a když se někdo bude chtít přidat, budu moc rád, když ne, jen vaše mínus.

úterý 7. června 2011

Nesnášenlivost

Dnes jsem byl zde nějakým anonymem nařknut z rasismu a když jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem si vzpomněl na jednu zajímavou věc.
Když jsme nedávno měli ve firmě teambuildingovou akci, byli jsme rozděleni zcela náhodně do dvou skupin. Do černé a do oranžové. Ještě jednou opakuji, že zcela spontánně a náhodně. Ač do té doby jeden tým, jsme opravu začali kopat za tu naší partu černých a oranžové jsme tak nějak přestali mít rádi. Měli jsme upřímnou radost, když jsme je porazili a vztek, když ne. Pokračovalo to u večeře, kde jsme si sedli k sobě a oranžovým se krutě posmívali. Trosku to přeháním, protože vše bylo čistě ve sportovním duchu a ve srandě, ale…..
Rasista je pěkné, moderní a poslední dobou hodně používané slovo. Pointa je ale v tom, že k tomu, abychom na někoho nahlíželi "trošičku jinak", vlastně nemusíme mít jinou barvu kůže. Stačí jen rozdělit z jakéhokoliv důvodu jednu skupinu na dvě. Typický příklad je bývalé východní a západní Německo. Předtím jeden stát, stejní lidé a dnes, více než 20 let po sjednocení se stále nemůžou vystát. Ale proč chodit tak daleko? Co třeba Praha a Brno, nebo Kadaň a Klášterec?
Není to tedy rasová nesnášenlivost, ale prostě všeobecná nesnášenlivost. A někdy opravdu stačí jedna zkušenost, nebo něčí vyprávění o té a tamté skupině lidí a náš názor se může změnit. K lepšímu, ale i k horšímu. Ať se každý, koho svrbí prsty a chce napsat že všechny a bez výhrad stejně miluje, nejdříve opravdu zamyslí, jestli ve skrytu duše na někoho nenahlíží "trošičku jinak".

neděle 29. května 2011

Vernisáž

V pátek jsme měli premiéru hry, kterou jsme zkoušeli asi půl roku. Šlo o Vernisáž od Václava Havla a hrála tam společně se mnou ještě Markéta Peti a Michael Došek.
Musím nás všechny pochválit, protože výkon, jaký jsme předvedli na premiéře, jsme nepředvedli za celou dobu zkoušení a dokonce ani na generálce se k němu ani nepřiblížili. Přiznám se, že ten pocit stát před „plným“ hledištěm je úžasný a teprve tam jsem si uvědomil, jak moc mi to chybělo. Diváci byli výborní, ale jejich spokojenost se těžko posuzuje, protože šlo převážně o kamarády a známé. Chtěl bych poděkovat kolegům, protože není nad to, být na jevišti s někým, kdo je opravdu vynikající a na koho je prostě spoleh. Dodá vám to jistoty a vyburcuje k maximálnímu výkonu. No a samozřejmě nesmím opomenout Honzíka, protože si myslím, že vybral dobře a že nás moc pěkně zrežíroval. :-)

Fotky jsou ze zkoušky den před premiérou a pořídil je Jirka Bican, který se obětoval a dělal nám také nápovědu.







sobota 21. května 2011

Přemýšlím

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří se na vás ráno u snídaně smějí a pak celý den chodí a říkají o vás svinstva. Říkají si kamarádi, ale nic není dál od pravdy. Říkají, že to myslí dobře, ale sami neví, co to znamená. Proč to vlastně dělají? Nemají snad svých starostí dost? Myslí si, že mě a všechno znají, ale jisté je, že neví nic. Jsou svázáni konvencemi a neudělají nic, čím by se vymykali. Bezhlavě dodržují nepsaná pravidla. Bojí se odsouzení, ale denně soudí. Ve jménu dobra páchají zlo. Přetvářka je jejich denní chleba. Chtěl bych vás nenávidět, chtěl bych, aby mi bylo jedno co říkáte, chtěl bych vás mít u ……. Bohužel mi to zatím nejde, každá vaše pomluva, každý váš čin mě neskutečně bolí. Snažím se vás smazat ze svého života a už teď jste pro mě míň než vzduch. Už vám nikdy nedovolím vstoupit do mé blízkosti. A tak vás úpěnlivě prosím, starejte se už kurva o sebe a nechte mě na pokoji!

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří vám bez okolků a do očí řeknou svůj názor, ale kteří za každých okolností budou stát za vámi. Zprvu je od těch druhých vůbec nerozeznáte, protože tato jejich vlastnost se ukáže jen časem a kolikrát pouze, když se opravdu láme chleba. Doufám, že jich pár mám a že mi jich dost zůstane.

Přemýšlím o rodině. O rodině, která když jednou vznikne, tak už nikdy nezanikne. Vždycky budu otec. Ten jediný, pravý a navždy milující Táta. To mi nikdo nemůže vzít, tak jako mi nikdo nemůže vzít moje rodiče a mého sourozence. Všichni mi vždy budou oporou, ať už spolu, nebo každý zvlášť.

Přemýšlím o životě. O životě a o tom, kolik utrpení každému přináší. Jestli se ale až umřu, budu moci rozhodnout, jestli se vrátit znovu na zem, nebo ne. Řeknu ano. Řeknu ano, protože není nic lepšího, než tu být. Než tu být a každý den bojovat. Každý den bojovat o ten kousek štěstí, který věřím, že nakonec vždy přijde.

Johanité v Kadani





KDK - Ferda Mravenec

Ve čtvrtek začal další ročník Kadaňského Divadelního Května, hrou Ferda Mravenec, v podání Tanečního studia M. Recenzi psal už Honzík zde a tak bych se víceméně opakoval, protože s ním stoprocentně souhlasím. Přidávám tedy jen pár fotografií.











středa 4. května 2011

Tak zatím ahoj

Pachtíme se životem a nesmyslně spěcháme.
V tomhle světě divokém, kde stále něco hledáme.

Důležité jsou prý zisky, marže a bydlet v přepychovém domě.
A já volám ne, teď já řeknu vám, co bylo důležité pro mě.

Ztratil jsem dnes jistotu, která tu vždy byla.
Vždy mě pochopila, vždy mě pohladila.
Ztratil jsme dnes Babičku, která skvělá byla.
Vždy mě povzbudila, vždy mě nakrmila.
Její domov je teď pro mě cizí,
když tam není tento člověk ryzí.

Na prázdné místo, které mám teď v sobě, už nikdo nezasedne.
Věřím však, že navzdory době, zbyde vzpomínka, která nevybledne.

A až se zase shledáme, tak jí budu vyprávět,
jak moc nám všem chyběla, když opustila tento svět.

pondělí 2. května 2011

Nádraží v Rusové

Nedávno jsem jel okolo bývalého nádraží v Rusové, nedalo mi to, musel jsem tam zajet a udělat pár fotek. Stál jsem tam, v tom absolutním tichu a představoval si, jak to tam asi vypadalo za plného provozu. Parní lokomotivy, vagóny, lidé, kteří přijíždějí, odjíždějí, čekají, baví se, lelkují. Přišlo mi to najednou strašně líto. Ta budova strašně moc pamatuje a kdyby mohla vyprávět, určitě by události a osudy, které se tam odehráli, vydali na zajímavý román.
Ale dnes tu jen stojí a pomalu chátrá. Za pár let už tu z ní nezbude ani to torzo. Tím nechci říct, že je potřeba tyto stavby udržovat, nebo opravovat. To ne, jsem realista. Jen mi ten jejich osud přijde takový smutný a nedůstojný.




Nádražní budova dříve.


Nádražní budova nyní.


Nádražní budova nyní.

Nádražní sklad.