Jak a kde se holit?

Dnes jsme na zkoušce narazili na jednu věc, o které se posléze rozproudila vášnivá debata. Šlo o to, jak se mají nebo nemají muži holit. Myslel jsem, že dnešní mladá generace je jasně pro holení mužů minimálně v podpaží a mezi nohama. Byl jsme dnes vyveden z omylu, ale nevím, zda jde o výjimku nebo o názor většiny. Proto jsem se rozhodl pro malou anketu, kde můžete hlasovat.
Samozřejmě můžete přidat i nějaký komentář.

Proč je dobré mít někoho blízkého

Každý vztah je někdy bolestivý a nepříjemný, protože se v něm střetávají dvě osobnosti a to zákonitě vede ke střetu a následným hádkám. Snažíme se dojít ke kompromisu a tato cesta je lemována nedorozuměním, nepochopením, obviňováním, ovlivňováním, ignorací a netolerancí. Někdy člověka na pokraji zoufalství nebo vzteku napadne, zda to má vlastně zapotřebí a zda by mu nebylo lépe samotnému.

Zamyslel jsem se nad tím, co nám tedy vztah, ve kterém nechybí vzájemná přitažlivost, úcta a láska, dává.

Zde je několik bodů, za které stojí za to bojovat, snažit se a hledat.

- Máte koho obejmout

- Máte komu říct své zážitky z celého dne

- Máte se na koho těšit

- Máte komu napsat zamilovanou básničku

- Než usnete, vidíte vedle sebe člověka, kterého milujete a který miluje vás.

- Máte někoho, komu na vás skutečně záleží.

- Máte někoho, kdo s vámi bude sdílet zážitky dobré i špatné, radost i smutek, úspěchy i zklamání.

- Máte se komu svěřit se svými nápady myšlenkami a pocity.

- Máte koho obdarovat a můžete se těšit z jeho radosti nad tím.

- Máte někoho, o koho se můžete opřít.

- Máte někoho, s kým se můžete milovat

- Máte někoho, s kým se chcete milovat

Jistě někoho napadne ještě několik důvodů, tak pokud se budete chtít podělit, napište je do komentářů.

Noční Kadaní

Procházka noční Kadaní byl dobrý nápad. Je ticho, jaké jen ve městě může být. Není mi ani zima, ani teplo. Polibek na dobrou noc od své milé ještě cítím na rtech. Sem a tam je olíznu a na jazyku zkouším rozpoznat tu chuť.  Jdu pomalu, spíše se vleču. Jako bych si vychutnával každý krok. Mám pohodlné boty a občas chvíli hledím, jak se pravidelně na pochodu střídají. Z prvního patra slyším chrapot šťastlivce. Jak je spokojený. Jak závidím mu jeho spánek, kterého mě se poslední dobou nedostává. Myšlenky létají hlavou a střídají se se vzpomínkami a úvahami. Divím se, jak rychle střídám témata bez jakékoliv příčiny. Zkouším si představit, jak tento polorozpadlý dům musel býti krásný. Kolik práce a úsilí někoho stálo ho postavit, kolik osudů se v něm odehrálo, kolik smíchu bylo slyšet a kolik slz se v jeho zdech prolilo. Kdysi pevný a majestátní, dnes jen smutná vzpomínka. Jak naivně si myslíme, že něco přetrvá věky. Většinou stačí jen okamžik do totální destrukce. Někdy jen jedna silná bouřka může zničit vše.  Možná jen odtrhne střechu, ale tím pomalu začíná proces vedoucí ke zkáze. Věci se mění a vše i při nejlepší vůli nejde vrátit zpět. Staré musí ustoupit novým. Někdy se nevyplatí záplatovat a je lepší bourat. Rozhodnutí je to ale těžké.    

Máme svojí včelku

Tak se z nás stali adoptivní rodiče. Již dlouho jsme uvažovali o adopci a dnes jsme se konečně rozhoupali a byli si adoptovat včelku. Vše jsme pojali velmi zodpovědně a našemu výběru byla dokonce přítomna i Česká Televize. O jméně jsme dlouho diskutovali a nakonec jsme vybrali trošku netradiční jméno, které by mělo naší včelce mezi všemi Emilkami, Jenůvkami a Bzučilkami, zajistit trošku lepší postavení ve včelím společenství. :-) Velmi se těšíme na skleničku medu se jménem naší včelky a doufáme, že se jí bude dobře dařit.

Die Happy vs Destiny's Child - Survivor

Na Rockfestu jsem byl na Martě Jandové a slyšel písničku, která mi byla povědomá. Nakonec jsem přišel na to, odkud jí znám a tak se neubráním srovnání. Málokdy zní cover líp, než originál (výjimkou je pouze Jirka Bican a jeho Kurtvana :-) ), ale verze od Die Happy se mi líbí mnohem víc. Zdá se mi taková drsnější, rockovější a sála na mě z ní víc energie.  Posuďte sami.

Spartakus

Četl jsem si dnes na nettu tento článek o herci jménem Andy Whitfield , na kterého jsem nedávno koukal na Primě Cool v seriálu Spartakus, kde hrál hlavní roli. Naprosto mě šokovalo, že zemřel na rakovinu. V seriálu byl jako Spartakus opravdu jeden chodící sval a vypadal jak reklama na ideální tělo. Jeho boj trval jen 18 měsíců. Je až neuvěřitelné, že se z bolesti zad vyklube nemoc, která vás za 18 měsíců zabije. Bylo mu jen 39 let a nechal tu po sobě dvě malé děti. Nechal celý svůj marný boj natáčet a bude z toho dokument. Bude se jmenovat:“ tady a teď“, což bylo jeho krédo, které měl vytetované na ruce.

 Život je tak strašně pomíjivá věc. Plánujeme, snažíme se vidět do budoucnosti, představujeme si sami sebe za několik let. Myslím, že je to asi přirozené. Náš život by měl mít nějaký směr, nebo dokonce cíl, ale může se stát opravdu cokoliv a hlavně kdykoliv. 

Můj vlastní pohřeb

Čtu teď jednu knihu, kde jsem dostal úkol, představit si svůj pohřeb a to, co na něm lidi o mně říkají.

Představil jsem si tedy svůj pohřeb a když jsem nad tou představou později přemýšlel, uvědomil jsem si, že všechny lidi, které znám, vypadali tak, jak vypadají dnes. Jednalo se tedy o současnost, nebo blízkou budoucnost.

Byl hezký den, podobný dnešku a mnoho lidí nevydrželo a svléklo saka. Lidé stáli v půlkruhu a tiše a zdvořile spolu hovořili. Bylo jich asi 20 a já si uvědomil, že všechny nepoznávám.  Když měli začít o mně mluvit, nikdo se k tomu neměl. Byli nervózní, styděli se. Nejraději by byli někde jinde.  Přáli si, aby mě byli nikdy nepoznali. Nemuseli by tu teď být, nemuseli by poslouchat, nebo dokonce mluvit. Nakonec se někdo odhodlal, odkašlal si a začal mluvit. Říkal nějaké fráze o přátelství a o tom, jakým přítelem jsem mu býval. Bohužel nemluvil úplně pravdu, protože  se držel pravidla „ o mrtvých jen dobře“ .  Pravda byla, že jsme se již několik let stýkali jen sporadicky.  Nebyla to ničí vina, jen se naše cesty prostě tak nějak rozešly. Jako další mluvila nějaká žena. Byla tam se svým přítelem a tak nemohla mluvit moc do detailů našeho společného vztahu, aby ho nějak nezranila. Řekla tedy jen několik neurčitých a hodně neosobních věcí o tom, jak tu všem budu chybět.

A to bylo konečně všechno. Nikdo už se k dalšímu mluvení neměl a ostatní  byli rádi, že to mají za sebou a můžou jít domů. Byli smutní, snažili se v duchu si vybavit společné chvíle se mnou. Někdy si vzpomněli na něco, čím jsem je pobavil a tak se občas na jejich tvářích objevil lehký a krátký náznak úsměvu. Snažili se vybavit, kdy mě viděli naposledy a co jsem jim říkal. Jen málo z nich si vzpomnělo na skutečně poslední rozhovor. A pokud ano, jen těžko si vybavovali, o čem jsme se bavili.

Takto jsem si představil svůj pohřeb. Pointa tohoto úkolu je představit si co lidé říkají a co bych chtěl aby říkali. Nechtěl bych, aby na mém pohřbu někdo mluvil, protože si myslím, že v každém zanecháme nějakou jinou stopu. Ke každému máme jiný vztah a každý nás zná z jiného prostředí a tedy trochu jinak. Někomu důvěřujeme a tak se mu otevřeme víc, než někomu jinému. Také se stále vyvíjíme a tak pokud se sejde více lidí  a každý nás zná z jiného období našeho života, každý by o nás pochopitelně mluvil jinak. A proto si vlastní pohřeb představuji takto neosobně, nudně a s absencí jakýchkoliv hlubokých myšlenek, rozborů a pocitů.

Verunka na tanečním vystoupení ZUŠ Kadaň

Šmejdi

Četl jsem si dnes v Lidovkách o chystaném dokumentu, který se jmenuje velmi příznačně Šmejdi. Rozhovor s autorkou zde a zde.

Zabývá se nátlakovým prodejem a protože se prodejem živím i já, tak mě toto téma velmi zajímá.

Dnes a denně se setkáváme s nátlakem na koupi kdečeho. Na ulici Vás zastaví člověk, který má slovo po slovu naučené co říkat. Za minutu na Vás vychrlí tolik slov, že to skoro nestačíte vnímat. Do ruky Vám strčí několik superlevných věcí a říká o sobě, že je blázen, když Vám to prodává tak levně. Ve skutečnosti Vás ale podvědomě nutí, aby jste si to mysleli o sobě, když to za ty peníze od něj nekoupíte.

Další způsob je postávat někde u vchodu, nebo tam, kde je velký pohyb lidí a hrát jim na city. Přispějte na opuštěné děti, přispějte na psy v útulku a tak dále. Minule mi dokonce řekl, že minimální příspěvek je 50 korun. Co to jako má být?! Každopádně, když si spočítáte, kolik stojí celodenní postávání kohokoliv, zjistíte, že i kdyby tyto příspěvky byly skutečně pro opuštěné děti, tak když si z nich ten postávající odebere odměnu, tak se  k opuštěným dětem dostane hodně málo, ale spíš vůbec nic.  

Podomní prodejci, to už je jiné kafe. Neváhají Vám narušit intimní zónu a klepat na dveře. Hodně chodí s nabídkami na výhodné tarify. Mobilní operátoři si tyto společnosti najímají a když se provalí nějaké nekalé obchodní praktiky, tak se od nich distancují. Chytré. Tyto společnosti dostanou od operátorů telefonní čísla a volají a volají. Minule mi volala nějaká paní a nabízela mi ke stávajícímu  tarifu ještě nějakou super službu navíc. Hned na začátku jsem jí řekl, že mám služební telefon a že i kdyby mě ta nabídka zajímala, nemůžu s tím nic dělat. Ale ona pokračovala dál, protože má v manuále první odmítnutí automaticky ignorovat. Když se mi jí to podařilo zopakovat asi potřetí, konečně pochopila, že jí nemůžu pomoci.   

Ale absolutně nejhorší způsob, je agresivní a nátlakový prodej na tzv. předváděčkách, o kterém bude i dokument Šmejdi. A šmejdi to skutečně jsou, protože sebrat skupinu lidí, uzavřít je někde, odkud nemůžou utéci a drtit je, dokud neřeknou ano, je zhovadilost a s korektním prodejem to nemá nic společného. Zesměšňují Vás, když jste proti, vyhrožují Vám a tlačí a tlačí. Jak se takový člověk může každé ráno podívat na sebe do zrcadla?! Jak si toto sám v sobě ospravedlní?

Na druhou stranu žijeme v době, kdy je obrovská převaha nabídky nad poptávkou a tak se výrobci čehokoliv snaží prodat své výrobky jakýmkoliv způsobem. Je to smutné, ale svým způsobem i  pochopitelné. Já si osobně myslím, že pokud máte kvalitní výrobek za přiměřenou cenu, zákazníka si vždycky najde i bez těchto šílených praktik.

Prodej jako takový je ale v pořádku. My, ve své práci volíme systém „uspokojování potřeb“. Každá společnost se při své výrobě setkává s poptávkou po různých komoditách. Já zjišťuji co zrovna potřebují a tuto potřebu se snažím (pokud to patří do našeho portfolia a pokud je to v mých silách)  uspokojit.

Je to jediný způsob, u kterého je možné se zákazníkem dále spolupracovat, protože jen spokojený zákazník se vrací a dobrý obchod je pouze ten, když jsou všechny strany spokojeny.  

Kruh životního poznání

Myslím na to, jak se život točí neustále v kruzích a jak moc nás ovlivňuje to, co zrovna prožíváme a v jaké životní situaci se nacházíme. Asi bych neřekl, že se mění celý charakter a povaha člověka, ale určitě tím, jak poznáváme a zažíváme různé věci, mění se naše názory a pohledy.

Ještě donedávna jsem si myslel, že jsou určité věci a činy naprosto běžné, lidské a přirozené. Nechápal jsem lidi, kteří to viděli jinak a důkladně jsem jim jejich postoj vyvracel a snažil se jim „otevřít oči“. Uběhla nějaké doba a já dnes bez okolků odsoudil skutky jednoho člověka, které jsem donedávna schvaloval.

Nedovolím si tvrdit, který postoj je správný a také neodsuzuji toho člověka. Jen říkám, že jsem ušel kus cesty, dostal jsem se v kruhu do míst, odkud vidím věci, které jsem v minulosti vidět nemohl, nebo jsem nebyl připraven je vidět. Je také dost dobře možné, že je ten člověk na své cestě zase o kus dál a já, až se posunu na jeho současné místo, uvidím něco, co mi pomůže ho pochopit, nebo to budu dokonce dělat jako on.

Život je nejlepší učitel. Vždycky, když někdo něco prožívá a my ho nechápeme, nebo mu nerozumíme, můžeme si být jisti, že se dřív, nebo později posuneme na místo, kde stál předtím on a dokonale pochopíme, co tím myslel a jak mu tenkrát bylo.

Vždycky, když někomu ublížíme, můžeme si být jisti, že dojdeme do bodu, kdy někdo další ublíží stejně nám. Bylo by skvělé, kdyby to platilo i obráceně a naše dobré skutky nám byly také oplaceny.       

WTCC - Hungaroring 2012

Tuto pozvánku od obchodního partnera prostě nešlo odmítnout. Super víkend! Další foto zde

Druhý filmový večer

Dlouho jsem nenapsal žádnou filmovou recenzi a tak to napravím a napíšu hned tři. Včera jsem pořádal filmový večer a výběrem filmů byl pověřen Jindřišek a musím říct, že vybral znamenitě.
První film se jmenoval Mrazivé Peklo. Jindra ho vybral jako startovací oddechovku a tento film se nám zavrtal tak hluboko do našich mozků, že jsme si od tvůrce a režiséra Paula Zillera museli zcela mimo plán dát ještě jednu lahůdku a to Mořskou Bestii.
Mrazivé Peklo má oficiální označení horor a jeho hodnocení na ČSFD (32%) dávalo tušit skutečné umění. Dlouho, ale opravdu dlouho jsem se tak nezasmál. Příšerné herecké výkony, nesmyslné dialogy, kterými jsme se navzájem rozesmávali ještě pozdě v noci, doplňovaly počítačové triky dělané na Didaktiku M. Nesmím zapomenout na celkovou nelogičnost děje, spoustu nepřesností a hovadin a příšera, které se prostě nejde bát. Scénář asi napsal nějaký blázen na záchodě během vleklého průjmu. Udivuje mě, na co všechno se dnes dávají peníze. Nicméně tento „žetkový“ film opravdu doporučuji shlédnout. Nejlépe v partě více lidí, protože se opravdu pobavíte.

Další film se jmenoval Experiment. Zajímavý a kvalitně zpracovaný film. Adrien Brody a Forest Whitaker odvádějí uvěřitelný výkon a film nemá hluchá místa. Zajímavější než film samotný je ale téma. Film je o Stanfordském vězeňském experimentu. Ve zkratce jde o to, že skupina dobrovolníků je náhodně rozdělena na vězně a dozorce. Vše nabere šílené obrátky, když dozorci kvůli udržení pořádku, začnou vězně ponižovat a pak dokonce mučit. Celý projekt musel být předčasně ukončen. Film opravdu nutí k zamyšlení nad povahou člověka a nad tím, čeho všeho je rozumný a morální člověk pod tlakem schopen. Díky za tento pohled.
Poslední film byl také na vážné a zajímavé sociální téma. Jmenoval se Náš Vůdce a byl natočen na základě skutečných událostí. I když jsme byli už značně unaveni, nedalo se tento kvalitní německý film nedokoukat. Díky němu máme s Jindrou nový pozdrav. :-)
Všechny tyto tři filmy stojí za to vidět. Děkuji všem zúčastněným a těším se na další filmový večer.

Krásný den

Ó jak jsi skvělá. Jak rád jsem, když si se mnou. Dnes jsem tě zklamal. Nehrál jsem si s tebou na stopovanou a když jsme spolu byli venku, tak jsem nedělal blbiny, které jsem dělal minule a které si po mně chtěla. Místo toho jsem si od tebe nechal vyprávět legendu o psovi na radniční věži a legendu o jedné staré dámě a ohnivých kočkách. Jak rád tě poslouchám. Jak krásné je, když mi něco vyprávíš. Dnes jsem tě vzal bruslit a moc jsem si to užil. Držela jsi mě za bundu a křičela: „hyjé“ ! A já tě tahal a u toho se hlasitě smál. Jak roztomilá si byla, když si mi říkala, že se bojíš tmy a neznámých zvuků, které jsme spolu slyšeli ve večerních uličkách Kadaně. Jak hřejivý pocit to byl, když jsem si tě přitulil k sobě a koukali jsme spolu na Simpsonovi. Před spaním jsem ti ještě četl knížku, kterou sis vybrala v mojí knihovně. Vánice od Sorokina není zrovna knížka pro děti, ale poslouchala jsi pozorně, a co větu si mě přerušovala a ptala se, co znamená to či ono slovo. Nakonec si u mého čtení usnula a já se na tebe ještě chvíli koukal. Jsem tak rád, že tě mám. Miluju tě.

Pocit (ne)spokojenosti

Jak je důležité být spokojený? Myslím, že máme v povaze být neustále nespokojení. Asi proto je většina z nás tam, kde je. Nespokojenost nás nutí se vyvíjet, pokračovat v rozdělané práci, pochopit dosud nepochopené. Jsme často nespokojeni s prací, s místem kde bydlíme, s finanční situací, s našimi vědomostmi, se vzhledem, s partnerem, s dětmi, s přáteli.

Každý má hranici, kdy jeho nespokojenost dosáhne vrcholu a pak je nucen jednat. Asi se nedá říct, že ten je nespokojen a něco s tím dělá a ten je nespokojen a jen nadává a k činu se nemá. Každý rád říká, že by na místě někoho jiného jednal jinak a jindy. Je lehké někoho obvinit z nečinnosti, když toho druhého pouze pozoruji a nemám s ním nic společného a je také pro každého strašně lehké říct: „měl bys“.

A tak si myslím, že by si každý rady a obviňování tohoto typu měl strčit někam. Nikdo na to není zvědav a pochybuji, že to někoho nakopne, nebo donutí k nějakému činu.

O tom jsem ale vůbec psát nechtěl. Tento článek vznikl mým chvilkovým, ale velmi silným pocitem, že jsem spokojený. Najednou jsem si uvědomil, že jsem přesně tam, kde mám být a že mám kolem sebe lidi, které chci mít. Že je mi přesně tolik, kolik mi je a že je to tak správně. Že mám přesně to, co potřebuji.

Zítra už budu zase nespokojený. Nespokojený se svojí váhou, nespokojený s financemi, nespokojený s vědomostmi, nespokojený sám se sebou a se svojí leností. To jsou ale řešitelné prkotiny a ten dnešní pocit, který mě tak zahřál u srdce, si doufám budu pamatovat, až budu mít zase svůj obvyklí pocit, že je všechno špatně.

Nesouhlasím

Dnes jsem koukal na agresivní kampaň proti potratům na stránkách zde. V současné době dávají před školy poměrně kontroverzní billboardy.

A já s nimi nesouhlasím! Myslím si, že by si každá žena měla rozhodnout, zda dítě, které počala, chce také donosit, porodit a vychovat. Samozřejmě jsem pro prevenci a je mi kolikrát s podivem, že při dnešní dostupnosti velikého množství antikoncepce a velké informovanosti o ní, se to někomu může ještě stát. Bohužel je to tak, důvody jsou různé a stát se může opravdu cokoliv. A když už se to stane, měla by být možnost vzít to ještě zpět.

Vychovávat dítě není vůbec žádná legrace. Doslova vás to pohltí. Nejde jen o finanční stránku věci, která je náročná a ne všichni jí vůbec mají možnost zvládnout, ale také o spoustu a spoustu času, obětování, strachu, obav a energie. Kdokoliv, kdo se na to prostě z jakéhokoliv důvodu necítí, měl by mít možnost tuto situaci ještě zvrátit a třeba pár let počkat, až bude připraven.

Ranní střelba do vlastních řad.

Včera jsme šli do restaurace s přítelkyní a už ve dveřích na mě pokřikovali "ty úchyle".

Přitom mně je pětapadesát a přítelkyni jednadvacet.

Úplně nám to zkazilo oslavu desátýho výročí... ;-)

Když nemůžu spát

Jak hnusný je to pocit, když nemůžu spát.

Koukám stále do tmy a snažím se s tím prát.

Myslím na minulost, na práci

a na to kam mě život zavedl.

Ležím na poloprázdné matraci,

a nevím jak bych tu bdělost podvedl.

Myslím na různé lidi, kteří už jistě tvrdě spí.

Myslím na ně a říkám si, zda o mně také někdy sní..

O člověku mi blízkém

Budu Vám vyprávět o jednom člověku, kterého jsem měl tu čest poznat a kterého s velkou hrdostí nazývám mým přítelem. Už dlouho na to myslím a dnes, v první vánoční svátek, když jsem si na něj ráno vzpomněl a při té vzpomínce se mi na tváři objevil úsměv, rozhodl jsem se to konečně udělat.

Je to člověk, kterého, jako jednoho z mála lidí, opravdu obdivuji. Znám ho nějakých 7 let a za tu dobu mě nikdy nezklamal. Je to člověk, kterého když se zeptáte, proč se Postoloprty jmenují Postoloprty, řekne Vám hned dvě verze proč to tak je. Na jeho znalosti potřeboval bych ještě jednu hlavu a stejně by to nebylo dost. Je to člověk, který Vám i o věcech, které Vás dosud vůbec nezajímaly, dokáže tak poutavě vyprávět, že ho bez hnutí a s nadšením posloucháte. Je to člověk, který Vás skutečně poslouchá i když sám řeší své vlastní problémy. Je to člověk, který Vám vždycky dokáže ukázat jiný pohled na věc a i v zarytém názoru Vám najde trhlinku, takže najednou nejste o Vašem přesvědčení tak přesvědčeni. Je to člověk, se kterým když trávíte několik dní v kabině kamionu, nikdy Vám nedojde řeč a když ten prostor opouští, je Vám strašně smutno. Obdivuji také jeho dobrodružně-cestovatelskou povahu. Vydal bych se s ním klidně pěšky kolem světa a vím, že by jsme to v klidu zvládli, protože on by se nikdy a nikde neztratil.

Je to neuvěřitelný dobrák a viděl jsem ho osobně dělat tak bezelstné skutky, že je mi ze sebe a ze všech ostatních až zle. Má také neuvěřitelný smysl pro humor, který dokáže tak pohotově využít, že si v jeho přítomnosti vždy prodloužím život o několik let.

Je o století dál, než my všichni a přes to všechno dokáže být pouhým člověkem. Nikdy by se nad Vás nepovýšil, nikdy by se Vám za vaší neznalost a malost nevysmíval. A co je neuvěřitelné je, že se v jeho přítomnosti necítíte jako malý hloupý mraveneček v přítomnosti krále zvířat. Cítíte se s ním prostě dobře.

Jsem rád, že Tě mám a přeji Tobě a Tvé rodině touto netradiční cestou hodně štěstí, zdraví a spokojenosti do nadcházejícího roku.

Výjimečný ve své průměrnosti

Existují lidé, kteří jsou v něčem dobří a existují lidé, kteří v tom, či onom přímo vynikají. Ten je dobrý herec, ten je vtipný komik, ten hezky zpívá, ten pěkně hraje na nějaký nástroj, ten je dobrý sportovec, ten má šikovné ruce a vyrobí, nebo opraví cokoliv. Ten je obětavý rodič, ten dobře vaří, ten je chytrý a inteligentní, ten překrásně maluje, ten dobře vypadá, ten je všemi oblíbený, ten je výjimečný politik, ten vymyslel toto a ten objevil tamto. Přijde mi, že celý život hledáme něco, v čem bychom mohli býti dobří. Někdy nás na to přivede náhoda, někdy k tomu cíleně směřujeme a někdo má dar a prostě to umí.

Na každého takového člověka ale připadá mnoho naprosto průměrných a v ničem nevynikajících lidí. Jsem takovým člověkem a už se nebojím to říci. Nemá cenu si nic nalhávat. Za války bychom byli potrava pro děla a při hrozbě zániku světa by nás na archu nikdo nevzal. Snažíme se ze dne na den žít svoje průměrné životy a obdivujeme ty, co něco umí a tiše jim závidíme. Nikdy po nás nebude nic pojmenováno, nebude se o nás nikdo učit, nevyrobíme nic, co by zde zůstalo i generace po nás, nikdo na nás nebude vzpomínat jako na někoho výjimečného.
A protože ještě nemáme dost, tak nám naší průměrnost všichni denně připomínají. Kdykoliv jdeme na koncert, nebo nějakou výstavu, kdykoliv si zapneme televizi, tak vidíme jen „ty druhé“.
Ano, jsem „těm druhým“ vděčný, protože já bych nikdy na dřevěné lodi nejel hledat další světadíl, já bych nikdy netrávil celý dny v laboratoři s nebezpečnými látkami, já bych hluchý neskládal žádné symfonie, ale ty bych samozřejmě neskládal ani s perfektním sluchem. Já bych také nedřel celé dny jako hovado v posilovně, nebo na hřišti.
Jsem ve své průměrnosti vlastně důležitý. On by vás jinak neměl kdo obdivovat a vám by chyběl motor do další práce a dřiny. Nepovyšujte se nad nás, protože my jsem ti, co kupují vámi vynalezené věci, my jsme ti, co chodí na vaše koncerty, výstavy a sportovní utkání. My jsme ti, co čtou vaše knihy a básně.
Jsme miliardy ovcí, jsme miliardy tupých tažných zvířat, jsme miliardy bezcenných, tak nás moc neserte. :-))

Chybíš mi

Černobílé fotky mají prostě své kouzlo.Od teď už fotím pouze černobíle.

Jirka Bicci na Střelnici

Vše nejlepší k 7mým narozeninám

Učím se

Každý náš skutek je nám zapsán nesmazatelně a jednou provždy. Nic nezůstane zapomenuto, i když by jsme si to moc přáli. Nikdy už nebudeme moci začít znovu. Tlusté čáry neexistují. Minulost máme připoutanou k noze jako kouli a vždycky když už máme pocit, že jsme se jí zbavily, tak se řetěz napne a stáhne nás zase zpět.

Nikoho nelze přesvědčit o dobrých úmyslech. Každý má své šuplíky kam jednoduše a rychle každého zařadí a zahodí. Nikdy už ho neotevře a nepřeřadí do jiného šuplíku. Nikdy se na věc nepodívá z druhé strany. Nikdy se nezamyslí. Jak pohodlné to je. Jak krásné je vidět věci pouze černé a bílé.

Snažím se otevírat staré šuplíky. Prohlížím si lidi, které jsem do nich kdysi i zcela nedávno hodil. Přemýšlím, proč jsou tam, kde zrovna jsou. Docela jistě vím, že jsem kdysi dávno někoho dal do tohoto konkrétního šuplíku a nyní je v šuplíku jiném. Jak se tam dostal? Co můžu udělat, abych ho mohl dát zpět? A chci ho vůbec dát zpět?

Učím se být opatrný při zařazování nových lidí. Učím se koukat na věci z druhé strany. Učím se nesoudit moc rychle. Jde to těžce, ale mějte prosím trpělivost, já se ten život stále učím.

Bráškové

Odkaz

Viděl jsem teď dokument o planetě zemi bez lidí a taky četl tento
článek. Co mě překvapuje je, jak rychle tu po nás nic nezbude. Za 100 tisíc let prý už ani památka.

Zamyslel jsem se nad tím, že po mě tu nezbude ani památka už mnohem dříve. Moje děti si mě budou zcela jistě ještě pamatovat a i moji vnuci si snad budou pamatovat dědu Pavla, ale co děti mých vnuků, nebo vnuci mých vnoučat? Záleží samozřejmě na tom jak dlouho tu ještě budu, ale budou moji vnuci, nebo pravnuci pokládat za důležité říct jim o mně pár slov?

Jednou jsem viděl seriál Kořeny, kde si generaci po generaci vyprávěli příběhy dědů, babiček, pradědů, prababiček, prapradědů a tak dále. To se u nás nějak nepěstuje a tak brzy po naší smrti upadneme v zapomnění.
Říkám si, že na sklonku života sepíšu svůj příběh a dám ho svým potomkům. A oni si ho budou předávat. Ale popravdě to je dost naivní představa. Určitě by skončil někde v harampádí a dříve, či později by ho někdo vyhodil.
A co naše internetová stopa? Co můj blog? Také by se dal použít jako nahlédnutí do mého života, ale jak dlouho tu po mé smrti ještě bude? Nevymaže ho někdo, když se tam nebude dlouhá léta přispívat? Nebo ho třeba vymažou z nedostatku místa, nebo se jim zhroutí server. Netuším.
Je mi jasné, že mi to vlastně může být jedno. Už tu nebudu. Ale teď mi to přijde hrozně líto. Asi by jsme tu všichni chtěli nechat nějaký odkaz. Závidím hercům, jejichž filmy se stále vysílají i mnoho let po jejich smrti. Závidím lidem, o kterých se učí povinně v učebnicích. Ale na jednoho takového připadá milion bezejmenných.
Zrovna teď o mně někteří lidé mluví nelichotivě až dost, ale asi to nebude stačit. Budu muset vymyslet náhradu ropy, napsat knihu, nebo natočit film.

Stvoření dvojjediného člověka

Za dávných dob nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nýbrž jinačí. člověk měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, hlavu pak u těchto dvou obličejů... Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou měli mysl i odvážili se učiniti útok na bohy.
Tu se radili Zeus a ostatní bozi, co s nimi učiniti… Konečně Zeus rozmysliv se pravil: “Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali, a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Rozetnu každého z nich ve dvě.“ Stvořil tak dvě poloviny jednoho celku, muže a ženu.
Když tedy původní těla byla rozťata ve dvé, toužila každá polovice po své polovici … Tu Zeus, smilovav se nad nimi, pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústroje dopředu ... Tak z toho styku nastávalo nasycení a uklidnění, aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit… Každý stále hledá svou polovici. Lidem je vrozena láska, která se snaží učinit jedno ze dvou.

V nedělním podvečeru...

....si představuji lásku jako oheň, který je zažehnut jedinou jiskrou. Rozhoří se, někdy pomalu a jindy rychleji. Občas do něj zafouká vítr a on vzplane velkým plamenem. Jindy zase krásně praská a vroucně hřeje. Občas se ale stane, že ten plamen uhasne. Někdy sám od sebe dohoří, jindy ho záměrně udusíme a zahrneme hlínou.
Je ale vůbec možné uhasit ho docela? Nebo bude vždycky někde hluboko v popeli žhavý kousek, který jen čeká na to, až ho někdo rozfouká?

Večer,

když přitulím se unavený k tobě

a ty již spokojeně spíš,

koukám se na tebe v této pozdní době,

a říkám si, o čem asi sníš.


Zašeptám ti do ucha: „miluju tě, moc“

Otevřeš oči a říkáš, že ty mě taky.

V tu chvíli skryje můj úsměv jen temná noc

a já zase věřím na zázraky.

Školačka

Včera byla Verunka poprvé ve škole. Bylo to hezké a milé. Dnes jsem jí ale ráno vedl na první opravdový den ve škole a to už tak hezké nebylo. Ráno si vzala tašku, oblíkla se, umyla se a šli jsme. Do šatny jsem jí poslal samotnou, protože už je přeci ve škole a tak se musí zvládnout sama převlíknout. Bohužel byla asi jediná, kdo to umí, protože šatna byla plná rodičů, jejichž děti to asi ještě sami nezvládnou. Protlačila se mezi nima a za chvilku byla přezutá venku. Pak jsme čekali dole, až nás pustí do třídy. Když se tak stalo, šli zase všichni rodiče s dětma. Já jsem však odolal pokušení a řekl Verunce, ať jde sama. Zeptala se jen, kam má jít, tak jsem jí řekl, že to jsou druhé dveře vpravo a že si jí v deset vyzvednu. Statečně a bez mrknutí oka začala vycházet po schodech. Koukal jsem se za ní a jen stěží se udržel. Venku, když už jsem seděl v autě, jsem se rozbrečel a ani nevím proč.
Za chvilku pro ní jdu do školy. Udělám jí její oblíbené těstoviny a pak se půjdeme projet na kolech a dnes jí nechám vybrat trasu. Je to už totiž moje velká školačka.

Kurtvana na Pohodě

Vernisáž v Krásňáku

Naše výjezdní divadlo bylo včera zahrát v Krásném Dvoře.

Počet diváků: 7

Počet přeřeků: 5

Zapomenutí textu: 3x

Ukázání Věřiných prsou: ne

Hra zkrácena ze 45 na 30 minut.

Krásná báseň z Manon Lescaut

Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!

Je jen moje naprostá ignorace, že jsem ještě nečetl tuto neuvěřitelně krásnou báseň. Můj pocit z ní ale ještě umocnil naprosto úžasný přednes (z paměti) za který moc děkuju. ;-)

Zamyšlení nad láskou

Nemá se lépe ten, kdo je zahleděný jen sám do sebe? Vždyť láska k sobě samému je jediná láska, kterou si člověk může být stoprocentně jistý. Nikdy si sami vědomě neublížíme, nebude se nám po sobě stýskat a nebudeme si nikdy chybět.
Proč milovat někoho, nebo se nechat milovat? Proč máme neustálou potřebu vyhledávat lásku druhých lidí? S láskou k druhému přichází současně i strach a starost o něj. Například strach o jeho zdraví, nebo starost o jeho budoucnost. Proč si dobrovolně lámeme hlavu s tím, jak naší lásce je, zda v pořádku dorazila, nebo zda jí někdo neubližuje. Co je na tom tak krásného?
Také si pořád říkáme, zda není naše láska silnější, než láska toho druhého k nám. Neustále žádáme důkazy, které máme tak rádi, ale které nám stejně nikdy nic nenapoví. Pochybnosti budou vždycky.
S láskou často přichází ztráta kontroly nad sebou samým. Najednou máme něco, nebo spíše někoho v hlavě, co nemůžeme dostat ven.
Není tedy lepší mít svojí hlavu jen pro sebe. Není lepší, aby moje srdce tlouklo jen pro mě? Jak lehce se může stát, že se láska stane neopětovanou a pak se hlava zblázní a srdce přestane tlouct.

Poznáte?

Poznáte z které knihy jsou tyto dva úryvky?


"Dospělí nikdy nic nepochopí sami od sebe a pro děti je únavné jim pořád dokola všechno vysvětlovat."

"Dobře vidět se dá jedině srdcem. To hlavní oči nevidí."


Chápu, že to může byt těžké, ale prvnímu uhodnuvšímu dám velkou milku :-).

Pochyby

Mívám pochyby o svém chování a tyto pochyby k šílenství mě dohání.

Mívám pochyby o tomto světě, kde nic hezkého už nekvete.

Mívám pochyby o našem systému, který vyhovuje jen člověku drzému.

Mívám pochyby o bohu, protože někdy pochopit ho nemohu.

Mívám pochyby o lásce, je ku prospěchu, nebo jen trápit chce.

Mívám pochyby o lidech, u kterých nedá bavit se o citech.

Mívám pochyby o svém životě, myslím že umřu v hrozné samotě.

Drsný

Lidice

Minulý týden jsem byl v kině na Lidicích a nedá mi to, abych se k tomu filmu nevyjádřil. Záměrně jsem počkal několik dní, než napíšu tuto recenzi, protože jsem čekal, zda se můj názor po vychladnutí a s odstupem, nezmění.
Upozorňuji, že nehodnotím příběh Lidic, který byl bezpochyby tragický. Píšu pouze o filmu jako takovém.
A byl to děs! Byla to dvouhodinová čirá nuda. Nemělo to nápad, spád, prostě nic. Pochopil jsem samozřejmě pokusy o vykreslení postav, jejich příběhů, nahlédnutí do jejich životů, aby nám jich pak bylo náležitě líto.Tento prvoplánový pokus vyzněl neuvěřitelně chaoticky a zoufale. Nedokázal jsem se k ani jedné postavě dostatečně přimknout a vcítit se do ní. Proto se mnou jejich pozdější popravy nic nedělaly. Tvůrci filmu si zřejmě mysleli, že fakt, že se jedná o skutečný příběh, postačí k tomu, aby vzbudil i bez toho dostatečné emoce. Dovedu si představit tento film sestříhaný do hodinového hraného dokumentu. Výsledek na mě by byl asi stejný. Viděl bych, jak se to stalo, co tomu předcházelo a pak bych šel domu a o těch hrůzách a osudech skutečných obyvatel Lidic přemýšlel .
Další kapitolou, a možná to s tím i souvisí, jsou herecké výkony. Zde šlo o vyloženě špatný výběr a to od začátku až do konce.
Možná chybně, ale neodpustím si tento film srovnávat se Schindlerovým Seznamem. Téma Lidic je stejně silné jako téma Oscara Schindlera, ale Spielberg ho prostě geniálně zpracoval. Už je to nějakou dobu, kdy jsem to viděl, ale některé scény si pamatuji dodnes a stále mi při vzpomínce na ně běhá mráz po zádech. Kdykoliv se na něj rád podívám, i když zrovna patří k těm, na které musí být určitá nálada. Lidicím se do budoucna budu snažit už jen vyhnout.

Není čas ztrácet čas

Když jsem se nad touto hláškou zamyslel, tak jsem si s hrůzou uvědomil, jak je neskutečně pravdivá. Ať už si myslíme cokoliv o reinkarnaci, nebo o jiných podobách života po smrti, tak si musíme uvědomit, že máme jen jeden pokus. Jsme tady jen jednou a to teď a tady. Čas, který máme vymezený, se každým dnem zkracuje, a proto je důležité neříkat ne. Mám nové předsevzetí a to neříkat: nechce se mi, nemám náladu, uvidíme, mám hodně práce, teď nemůžu, to je blbý, co tomu řeknou ostatní, budu tam vypadat trapně. Stejně to jsou povětšinou výmluvy. Výmluvy z lenosti, výmluvy ze strachu.
Chtěl jsem jít například do kina na Lidice. Nikdo z oslovených se mnou nechtěl jít a tak jsem nešel. Chodit sám do kina je blbý, říkal jsem si. Ale co, půjdu sám! Kašlu na to.
Nemám čas. Jak častá to výmluva. Tak jsem vůl, který si ho neumí zorganizovat. Tak jsem vůl, co neumí být efektivní. Tak jsem workoholik, kterého nakonec stejně nikdo neocení. Nebudu workoholik, budu efektivní, vždyť každá minuta je tak cenná.
Jak snadno se to píše když lenost je tak silná. Proč jsme ale tady? Kvůli hromadění majetku? Kvůli odříkání? Co nám z toho nakonec zbude? Čím dál víc si uvědomuji, že nejvzácnější jsou vzpomínky. To je to, co nám nakonec, když už nás každý krok bude neskutečně bolet a když už budeme spíše odkázáni na pomoc druhých, vykouzlí vždy úsměv na tváři a hřejivý pocit naplno využitého času a příležitosti. A to by měl být ten motor, který tu lenost a nechuť nakonec porazí a donutí k akci.
Tak takhle to vidím já, a když se někdo bude chtít přidat, budu moc rád, když ne, jen vaše mínus.

Nesnášenlivost

Dnes jsem byl zde nějakým anonymem nařknut z rasismu a když jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem si vzpomněl na jednu zajímavou věc.
Když jsme nedávno měli ve firmě teambuildingovou akci, byli jsme rozděleni zcela náhodně do dvou skupin. Do černé a do oranžové. Ještě jednou opakuji, že zcela spontánně a náhodně. Ač do té doby jeden tým, jsme opravu začali kopat za tu naší partu černých a oranžové jsme tak nějak přestali mít rádi. Měli jsme upřímnou radost, když jsme je porazili a vztek, když ne. Pokračovalo to u večeře, kde jsme si sedli k sobě a oranžovým se krutě posmívali. Trosku to přeháním, protože vše bylo čistě ve sportovním duchu a ve srandě, ale…..
Rasista je pěkné, moderní a poslední dobou hodně používané slovo. Pointa je ale v tom, že k tomu, abychom na někoho nahlíželi "trošičku jinak", vlastně nemusíme mít jinou barvu kůže. Stačí jen rozdělit z jakéhokoliv důvodu jednu skupinu na dvě. Typický příklad je bývalé východní a západní Německo. Předtím jeden stát, stejní lidé a dnes, více než 20 let po sjednocení se stále nemůžou vystát. Ale proč chodit tak daleko? Co třeba Praha a Brno, nebo Kadaň a Klášterec?
Není to tedy rasová nesnášenlivost, ale prostě všeobecná nesnášenlivost. A někdy opravdu stačí jedna zkušenost, nebo něčí vyprávění o té a tamté skupině lidí a náš názor se může změnit. K lepšímu, ale i k horšímu. Ať se každý, koho svrbí prsty a chce napsat že všechny a bez výhrad stejně miluje, nejdříve opravdu zamyslí, jestli ve skrytu duše na někoho nenahlíží "trošičku jinak".

Vernisáž

V pátek jsme měli premiéru hry, kterou jsme zkoušeli asi půl roku. Šlo o Vernisáž od Václava Havla a hrála tam společně se mnou ještě Markéta Peti a Michael Došek.
Musím nás všechny pochválit, protože výkon, jaký jsme předvedli na premiéře, jsme nepředvedli za celou dobu zkoušení a dokonce ani na generálce se k němu ani nepřiblížili. Přiznám se, že ten pocit stát před „plným“ hledištěm je úžasný a teprve tam jsem si uvědomil, jak moc mi to chybělo. Diváci byli výborní, ale jejich spokojenost se těžko posuzuje, protože šlo převážně o kamarády a známé. Chtěl bych poděkovat kolegům, protože není nad to, být na jevišti s někým, kdo je opravdu vynikající a na koho je prostě spoleh. Dodá vám to jistoty a vyburcuje k maximálnímu výkonu. No a samozřejmě nesmím opomenout Honzíka, protože si myslím, že vybral dobře a že nás moc pěkně zrežíroval. :-)

Fotky jsou ze zkoušky den před premiérou a pořídil je Jirka Bican, který se obětoval a dělal nám také nápovědu.

Přemýšlím

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří se na vás ráno u snídaně smějí a pak celý den chodí a říkají o vás svinstva. Říkají si kamarádi, ale nic není dál od pravdy. Říkají, že to myslí dobře, ale sami neví, co to znamená. Proč to vlastně dělají? Nemají snad svých starostí dost? Myslí si, že mě a všechno znají, ale jisté je, že neví nic. Jsou svázáni konvencemi a neudělají nic, čím by se vymykali. Bezhlavě dodržují nepsaná pravidla. Bojí se odsouzení, ale denně soudí. Ve jménu dobra páchají zlo. Přetvářka je jejich denní chleba. Chtěl bych vás nenávidět, chtěl bych, aby mi bylo jedno co říkáte, chtěl bych vás mít u ……. Bohužel mi to zatím nejde, každá vaše pomluva, každý váš čin mě neskutečně bolí. Snažím se vás smazat ze svého života a už teď jste pro mě míň než vzduch. Už vám nikdy nedovolím vstoupit do mé blízkosti. A tak vás úpěnlivě prosím, starejte se už kurva o sebe a nechte mě na pokoji!

Přemýšlím o lidech. O lidech, kteří vám bez okolků a do očí řeknou svůj názor, ale kteří za každých okolností budou stát za vámi. Zprvu je od těch druhých vůbec nerozeznáte, protože tato jejich vlastnost se ukáže jen časem a kolikrát pouze, když se opravdu láme chleba. Doufám, že jich pár mám a že mi jich dost zůstane.

Přemýšlím o rodině. O rodině, která když jednou vznikne, tak už nikdy nezanikne. Vždycky budu otec. Ten jediný, pravý a navždy milující Táta. To mi nikdo nemůže vzít, tak jako mi nikdo nemůže vzít moje rodiče a mého sourozence. Všichni mi vždy budou oporou, ať už spolu, nebo každý zvlášť.

Přemýšlím o životě. O životě a o tom, kolik utrpení každému přináší. Jestli se ale až umřu, budu moci rozhodnout, jestli se vrátit znovu na zem, nebo ne. Řeknu ano. Řeknu ano, protože není nic lepšího, než tu být. Než tu být a každý den bojovat. Každý den bojovat o ten kousek štěstí, který věřím, že nakonec vždy přijde.

Johanité v Kadani

KDK - Ferda Mravenec

Ve čtvrtek začal další ročník Kadaňského Divadelního Května, hrou Ferda Mravenec, v podání Tanečního studia M. Recenzi psal už Honzík zde a tak bych se víceméně opakoval, protože s ním stoprocentně souhlasím. Přidávám tedy jen pár fotografií.