Vztahové vězení

Dnes jsem se zamýšlel nad jednou věcí, která občas vzniká ve vztazích. Strašně mě totiž překapuje, kolik lidí si naivně myslí, že dokážou toho druhého udržet věrným, pokud ho budou neustále kontrolovat a podezřívat.

Zvolená taktika je jasná.

1. Omezit volný pohyb svého miláčka na minimum, popřípadě neustále chodit s ním.

2. Nedovolit mu absolutně žádný přístup k druhému pohlaví.

3. Neustále a pravidelně kontrolovat mobilní telefon a mail.

4. Být podezřívavý. Za každou větou, za každým nápadem, za každým pohledem hledat pouze a jenom úmysl s někým se vyspat.

5. Vyhrožovat. Čas od času připomenout, co všechno by svojí nevěrou ztratil a jaké peklo by mu nastalo. Někteří absolutní zoufalci vyhrožují i fyzickým násilím, ale to už je opravdu zhovadilost.

Čím víc se nad tím zamýšlím, tím méně mi připadá pravděpodobné, že toto je způsob jak někoho udržet věrného. Osobně si myslím, že je to dokonce způsob, jak někoho vehnat do cizí postele, nebo rovnou tento nesvobodný vztah ukončit.
Chápu že příležitost dělá zloděje a že se s touto taktikou dá celkem dlouho držet ten druhý mimo „nebezpečí“, ale asi by to mělo být všechno jinak.
Jde o to, aby se tomu druhému v kritické chvíli (která dřív, nebo později stejně nastane) rozsvítilo v hlavě červené světlo a aby řekl…. Dost! To mu přeci nemůžu udělat!
Opravdu si někdo myslíte, že těchto 5 důvodů nakonec povede k rozsvícení toho světla?!
Já říkám, že určitě ne!

Závěrečná bilance roku 2010

Tak jako každý rok, jsem se zamyslel nad téměř uplynulým rokem a pokusil jsem si vybavit, co mi rok 2010 dal a vzal.

První velkou změnou, která se udála na začátku roku, byla změna zaměstnání. Jsem rád, že jsem se konečně zbavil volantu (tedy alespoň toho velkého), týdne bez rodiny, nemožnosti cokoliv naplánovat, nebo zařídit. Zbavil jsem se tlaku a nepohody, kterému jsem byl vystaven 3 dlouhé roky. Přiznám se ale, že po tom roce se mi po Scanii občas zasteskne a opravdu rád bych se projel. Upozorňuji že jen projel!!!!!!

Na druhou stranu s novým zaměstnáním přišel zase nový tlak, kterému musím čelit a nové problémy, které je potřeba řešit. Získal jsem tu ale nové přátele, za které jsem vděčný a jimž moc děkuji za podporu a trpělivost, kterou se mnou měli. Doufám jen, že i když se naše cesty v budoucnu rozdělí, tak zůstaneme v kontaktu. Poznal jsem také spoustu nových, zajímavých a milých lidí.

Také jsem letos oslavil kulatiny. Děkuju Hozíkovi a Vančísovi, že do toho šli se mnou a udělali jsme společně takovou povedenou megaakci. Také jsem rád za všechny lidi co přišli, protože i když vše perfektně zorganizujete a zaplatíte, tak bez kamarádů, kteří nakonec přijdou, nemáte nic. Nehledě na oslavu si stejně pořád nemůžu na ten příšernej věk zvyknout a připadám si už opravdu jako stařec. Nejhorší je, že bude hůř.

Verunka letos nastoupila do poslední třídy ve školce. Odbyla si chudinka ošklivé neštovice a vypadl jí první zub. Také se naučila psát. Romány ještě nepíše, ale jednoduché slovo si umí rozebrat a písmenko po písmenku ho nakonec napíše. Neuvěřitelný.

Zhubnul jsem, něco jsem přibral a pak zase něco zhubnul. Hnus! Stejně tak jako Verunka jsem přišel o zub, ale mě už novej bohužel nenaroste.

Moje divadelní kariéra, která byla v troskách, je stále v troskách. Ale je tu malá neděje na zlepšení v roce příštím. Letos jsem hrál slizkého milovníka na Oživlých Hradbách a to jsem si s Petim a Pájou náležitě vychutnal. Taky jsem chvilku asistoval u Čínské pohádky a svojí letošní kariéru jsem zakončil včera v Rakovnické hře vánoční, za kterou jsem byl pochválen zde a této pochvaly si nesmírně vážím.

S Ivetkou jsem letos oslavil 13 let a náš vztah letos zažil pořádné zemětřesení. Nakonec jsme ho nějak ustáli, ale……………

Taky jsem letos vydělal o 150 tisíc korun čistého méně, než loni. I přes to jsme se ale vypravili na dovolenou do Jižních Čech a společně s našimi spoludovolenkáři, jsme to nakonec ve zdraví přežili.

Moji rodiče letos s Verunkou vyrazili na dovolenou k moři. Verunka už byla u moře podruhé, ale naši úplně poprvé. Jsem rád, že se nakonec odhodlali, protože se jim tam všem nakonec moc líbilo.

Celkově to nebyl špatný rok, jen doufám že rok 2011 bude o moc lepší.

Dárkobraní

Tímto příspěvkem vlastně reaguji na článek kamaráda Honzíka, který napsal na blogu KZK a který se mi moc líbil. Napsal ho tedy už před rokem, ale dnes na něj upozornil zde, tak jsem si ho konečně přečetl. :-)
Co na to říct, je to prostě pravda. Bohužel nám je každý den vtloukáno, že majetek = úspěch.
Kdo dražší dárek dá, tím má obdarovaného raději. A taky stejně tak drahý dárek očekává. Blbost!!!!!!
Chtěl bych proti této „ tradici“ bojovat, ale Verunce bych to těžko vysvětloval a tak jí, ale letos pouze jí, projevím svou lásku dárky materiálními.
Pro mě je opravdu dobrý a cenný dárek ten, který mě zahřeje na srdci a přitom toho druhého nestojí nic. I když....... Když Vás někdo upřímně pochválí, nebo Vám do očí řekne, že Vás má rád, nebo že si Vás váží, tak ho to vlastně stojí mnohem víc, než peníze. Dává totiž v sázku důvěru. Kus sebe sama. Intimní informaci, která se mu může vymstít. A takové dárky by si lidé měli dávat celoročně. Ne na potkání, protože by to ztratilo smysl, ale upřímně a doopravdy. Věřte tomu, že si pamatuji každý takový dárek, který jsem letos dostal.
Proto děkuji lidem, kteří mě letos už takto obdarovali. Podrželi mě, když jsem potřeboval, zvedli náladu, když jsem potřeboval, tolerovali moje excesy, když jsem je měl. Nedostanete ode mě už nic, než toto poděkování. Ale toto poděkování je ten největší dárek, který letos dávám. Ten jediný opravdový. Ten jediný, který má cenu.

Drastické, pracovní, poučné a relaxační video.

Dnes mi kolega v práci ukazoval video, jak je nebezpečné jezdit v autě pod vlivem návykových látek.Toto video je velmi poučné a zajímavé. Proto pokládám za důležité se o něj podělit. Doufám, že Vás to donutí se zamyslet nad užíváním drog.





Další video, o které se chci podělit, je video z našich pravidelných meetingů.




Toto je takové lekce etikety pana Špačka.



Důležitý je také odpočinek a relaxace. Zde je několik způsobů, jak si pořádně odpočinout.

Fenomén Singles

Dnes jsem náhodou narazil na článek o dokumentu singles, který ukazuje dnešní třicátníky, kteří jsou sami a ani nemají nějakou velkou potřebu s někým být.
Před nedávnou dobou se můj kamarád rozhodl, že už toho má dost a že "půjde dál". Nevím jestli je to jen psychologický jev*, ale protože se díky své práci setkávám se spoustou nových lidí a protože se čas od času bavíme nejenom o byznysu, tak mě poslední dobou opravdu překvapuje, kolik lidí je single. Nejde jen o lidi, které potkávám díky práci, ale taky velká spousta mých přátel, nepřátel a známých zrovna nikoho nemá. Nejde jen o lidi, kteří jsou tak pohodlní a sebestřední, že ani vlastně nikoho nechtějí. Jde taky o lidi, kteří by rádi někoho měli, ale nemůžou ho bohužel najít.
Osobně si myslím, že důvod je ten, že už lidi nejsou a nechtějí být přehnaně tolerantní. Nechtějí být s někým, kdo jim nevyhovuje na 100%. Raději budou dlouho sami, budou vybírat, hledat, zkoušet a budou doufat, že se jim to nakonec vyplatí a že nakonec najdou tu svojí druhou půlku.
Další důvod může být ten, že jsou dnes všichni mnohem informovanější. Jsou mnohem podezřívavější a celkově opatrnější. Nechtějí si nechat zbytečně ublížit, nechtějí naletět, nechtějí skončit někde, kde nechtějí. Proto jsou ale taky mnohem nepřístupnější a stavějí si kolem sebe štíty a hradby.
Dalším důvodem může být celkově větší sebevědomí. Každý si uvědomuje svojí cenu, ví co může nabídnout a ví, co může také získat. Asi jsou dávno pryč vztahy, kdy se jeden bezvýhradně podřídí a skloní před druhým. Nějaká jemná akceptovatelná nadvláda tam asi bude vždycky, ale bude to maximálně tak 60 na 40. Už se nevrátí vztahy našich babiček, kdy to bylo 90 na 10. Pojďme si ale říct, že to je neskutečně dobře. Chceme být přeci ve vztahu, kde budeme hodiny diskutovat, kde budeme přemýšlet nad názorem a pohledem toho druhého a ne jen heslovitě vládnout, nebo si nechat vládnout. Na druhou stránku jsou ale jedinci, kterým to tak vyhovuje, protože vlastně nemusí nic řešit a o nic se starat.
Další věc, která určitě hraje roli, jsou sociální sítě a vůbec virtuální život, který hodně hlavně mladých lidí žije, místo života skutečného. Problém je ale v tom že tam každý vytváří svůj zkreslený pohled na sebe. On tam vlastně nikdo neříká jaký je, ale jaký by chtěl být. Nebo ještě lépe, vytváří pohled na sebe, který chce aby viděli ostatní.

* Jde o to, že v momentě kdy si koupíte žlutého fiata punto, tak všude kolem sebe najednou uvidíte jezdit desítky žlutých fiatů punto.

Mr. Incredible

Již před několika měsíci, když začala pořádná televizní masáž na talentové soutěže, jsem se rozhodl, že je prostě kompletně vynechám. Neviděl jsem ani jeden kompletní díl. ale přiznám se, že jsem občas v sobotu dopoledne náhodně shlédnul pár účinkujících. Nikdo mě ovšem nijak zvlášť nenadchnul.
Jenže v pondělí ráno se moji kolegové v práci nadšeně bavili o jakémsi kouzelníkovi jménem Richard Nedvěd. Ze zvědavosti jsem tedy dnes zasedl k repríze ČSMT na Primě a počkal si na jeho výstup. A byl jsem nadšen! Ten člověk je neuvěřitelnej bavič, showman, ale také kouzelník. Opravdu jsem se takhle dobře u televize hodně dlouho nezasmál a proto, i když nevyhrál, je pro mě absolutní vítěz.
Přidávám dvě videa, kde to první je z finálového večera a druhé jsem našel na youtube a to je z pořadu Na stojáka. To obvzlášť doporučuji zhlédnout.

Kamiony v zimě

Dnes jsem po dlouhé době koukal na zprávy a přiznám se, že pouze kvůli dnešní kalamitě. Ono z tepla domova se to na chudáky, kteří někde uvízly, dobře kouká. Samozřejmě že veškeré zácpy na silnicích způsobily kamiony na letních gumách. Jeden příklad za všechny zde.
To že si laická veřejnost myslí, že zimní pneumatiky na kamiony existují, je poměrně normální, ale když jsem ve zprávách na TV Prima slyšel mluvčí policie ČR Kateřinu Dohnalovou, jak mluví o kamionech na letních pneumatikách, tak jsem tomu skoro nemohl uvěřit. Člověk by si řekl, že než začne někdo fundovaný mluvit do televize, tak si nejprve něco zjistí, ale asi měla jiné věci na práci. Tak jsem si řekl, že si informace třeba sehnat nemohla, že třeba nikde nejsou. Zadal jsem tedy do vyhledávače " zimní pneu na kamiony" a ejhle?! Hned jeden odkaz zde, pak hned další zde a třeba taky zde.
Dnes jsem taky musel vyrazit na silnice, ale pouze s osobákem. Lituji všechny řidiče kamionů, kteří dnes do toho marastu museli vyjet. Není asi horší vozidlo na zimu než je kamion. Věřte mi, zažil jsem to. Kdo z Vás kritiků to může říct.
A ještě jedna věc. Spousta lidí nadává a říká že nemají vyjíždět, ale Vám by šéf dovolil zůstat doma a nejít do práce protože sněží?? Asi ne, co?

Husí kůže a bradavky v pozoru

Tak z tohoto mi běhá mráz po zádech. Nejspíš je ta situace celá nahraná, ale ten jednotný hlas tísíců lidí je neuvěřitelný. Vůbec se nedivím křižákům že zpanikařili a dali se na útěk před husity, kteří vlastně jen takto nějak zpívali. Tisíce husitů zpívají Ktož jsů boží bojovníci. Chtěl bych to vidět, chtěl bych tam být.
Bylo by to hezčí, kdyby jim to chvílema nekazila ta ženská s mikrofonem. :-)

Předsevzetí

Proč neplníme svoje vlastní předsevzetí?? Proč neposloucháme sami sebe??? Proč, když si dáme nějaké rozumné předsevzetí, o kterém sami sebe po dlouhém přemýšlení přesvědčíme že je dobré, tak ho nakonec nejsme schopni dodržet. Dáváte si vůbec předsevzetí?
Myslím že nejhorší je boj, který vedeme sami se sebou. Když si řekneme, nebudu dělat tamto, nebo budu dělat toto, tak nás to pak stojí mnoho sil to tak opravdu dělat. A stejně to povětšinou vzdáme. Ale proč? Nemluvím tady o závislostech jako třeba kouření, alkohol, jídlo, sex, které se dají alespoň nějak zdůvodnit, nebo omluvit.
Myslím třeba předsevzetí typu: budu víc cvičit, budu míň cvičit, budu víc číst, budu víc koukat na televizi, budu hodnější k lidem, budu hodnější k sám k sobě, nebudu chodit do práce, vydělám milion, budu mít sex s Ivou Kubelkovou, budu mít IQ 200, přestěhuju se na Pandoru, budu žít věčně.
Všechno to jsou samozřejmě věci, které jsme schopni bez větších problémů splnit. Jsou to věci smysluplné, které by nás mohli někam posunout a udělat z nás lepšího člověka. Mimochodem to by mělo být úkolem a snahou každého z nás. Být lepší člověk.
Tak jak to tedy udělat?

Na Nože má svého vítěze!

Docela jsem si oblíbil reality show Na Nože. Koukám celkem pravidelně a poslední dobou se nestačím divit. To čemu se divím je chování rádobykuchařů k jedné z účastnic soutěže.
Její jméno je Iveta Fabešová a je jí 26let. Je to jedna z mála neprofesionálů a žen v soutěži a také jí to ostatní „ profesionálové“ dávají náležitě sežrat. Pánové se chovají jako naprostí hulváti. Nějak nemůžou překousnout že se jako hobby kuchařka dostala až mezi nejlepších pět a porazila spoustu profesionálů.
Chápu že se hraje o milion korun a že s blížícím se finále stoupá nervozita a nevraživost. To si ale myslím není důvod na takové chování. Osobně bych ani ty peníze nechtěl, kdybych se kvůli nim měl chovat jako naprostej idiot.
Iveta se ale s kreténama poprala statečně a důstojně. Držela se hesla že moudřejší ustoupí a nepouštěla se do nějakých zbytečných konfliktů. Přiznám se, že bych to sám neuměl a že kdybych byl na jejím místě, tak by asi tekla krev. Asi by teda tekla ze mě, ale tu buzeraci bych nevydržel.
Iveta sice už vypadla, ale pro mě je vítězem. Vyhrála souboj s bandou neandrtálců.

Pro toho, koho to zajímá, přidávám pár informací z oficiálních stánek.

Mladá, úhledná a drobná blondýnka ze Znojma pracuje jako office manažerka pro jednu developerskou firmu. Že to tato amatérka myslí s kulinářstvím vážně, dokázala, když napsala Zdeňku Pohlreichovi do Café Imperial a hlásila se na brigádu zdarma.
Iveta by si jednou chtěla otevřít vlastní dokonalou cukrárnu. Snaží se dělat všechno na sto procent a kromě mála zkušeností s profesionálním provozem si není vědoma žádných slabostí.
Charakter:
Přátelská, veselá, vtipná, někdy náladová, nebojácná, rozhodná, snaživá, pracovitá.
Zájmy:
Pečení.
Taktika, strategie:
Za úspěch považuje už fakt, že postoupila v soutěži mezi finalisty.
Krédo:
Život sám je úspěch.
Co by udělala s výhrou?
Zrealizovala by si svůj sen a otevřela si vlastní cukrárnu, která by prý byla o hodně lepší než ty ostatní. Iveta se totiž konkurence nebojí.

Divadelní víkendy

Poslední dva víkendy, byli pro mě víkendy divadelní. První víkend jsem trávil v penzionu v Nahořečicích s naší partou divadelníků. Po pátečním večeru, kdy se nás sešla opravdu hromada a kdy jsme si dlouho do noci povídali, jsme v sobotu ráno nastoupili v plné polní na výlet do nedaleké Chýše. Cesta vedla pěknou krajinou a náš průvodce Milan vybral opravdu všechny druhy terénu. Začali jsme na silnici, pak jsme šli chvilku po kolejích, poté následovala polní cesta a pak zase silnice, která nás dovedla do cíle. Přiznám se, že jsem do Chýše jezdil celkem pravidelně, když jsem ještě rozvážel ryby, ale to, že je tam tak pěkný zámek a že tam mají vlastní pivovar, jsem zjistil až teď. První jsme zašli do restaurace, kde jsme si dali chýšské pivo a něco k snědku. Do restaurace později přišel žokej Váňa a Honzíkovi to připomnělo historku jak v 93 běhal při Velké Pardubické po dráze a tím se jí snažil bojkotovat. Po této historce jsme zašli do zámeckého parku, kde jsme se váleli v listí a uspořádali závod v běhu bez pravidel. Tuto vesničku doporučuji k výletu, protože to tam mají opravdu moc hezké.
Druhý víkend byl ve znamení pohádky O zlé princezně a třech mandarínech, které dnes zahrálo naše divadlo Navenek a to převážně v podání našich juniorských členů. Do této hry jsem byl přizván na poslední chvíli a to do miniaturní role nosiče. Abych se na víkendových zkouškách nenudil, tak jsem se sám angažoval do role asistenta režie a už po několika minutách jsem všem lezl na nervy svými poznámkami k výkonům jednotlivých herců a hereček. Tímto se jim tedy všem omlouvám a gratuluji jim k dnešní povedené premiéře. Doufám, že je ještě uvidím na nějakých dalších divadelních projektech.
Přikládám pár fotografií z víkendových zkoušek. Bohužel nemám žádné foto z premiéry a tak vás ochudím o nádhernou scénu a spoustu krásných kostýmů, které navrhla a vyrobila naše božská Rita.

Pan Nikdo

Nedávno jsem viděl film Pan Nikdo. Nebudu tady psát recenzi, ale chtěl bych rozebrat myšlenku filmu. Šlo o to, že devítiletý chlapec vidí do budoucnosti. Vidět budoucnost ale není tak jednoduché, jak to vypadá. Když totiž vidíte v budoucnosti nějaké neštěstí, tak změníte něco v přítomnosti a budoucnost je hned jiná. Takže on stojí jako chlapec před těžkým rozhodnutím a vidí asi pět svých alternativních životů, které se odvíjejí právě od tohoto rozhodnutí.Těžká volba. Žádný z těch životů není jen štastný. Každý má své světlé a slabé chvilky. Pointa filmu je v tom, že rozhodnout se před tou vizí bylo těžké, ale poté, co si promítl budoucnost, bylo jeho rozhodování ještě těžší.
Na ten film jsem se těšil, protože jsem nedávno tuto myšlenku rozebíral. Myslím, že každý má možnost být například bohatý. Jde jen o to, udělat ve správnou chvíly, správná rozhodnutí. Každý má vlastně v určitém věku možnost dělat cokoliv a být kdokoliv. Otázka ale je, budeme potom šťastnější? Sám hledím často do minulosti a říkám si, že bych spoustu věcí udělal jinak. Ale kdyby ano, tak bych tu dnes třeba už ani nebyl. Nebo bych nepoznal mnoho lidí, kteří mě denně obohacují, ovlivňují a vlastně také mění. Takže bych také byl úplně jiný člověk? Nevím a je to vlastně dobře. Lituji ve svém životě jen promarněných příležitostí. Co si o té větě myslíte? Máme litovat nějakých imaginárních životů, které jsme mohli žít, nebo peněz, které jsme mohli mít?
Jsem pan Nikdo. Nebojím se to přiznat. Sám před sebou jsem pan Nikdo. Ve svém životě jsem se zklamal. Nedosáhl jsem vytyčených cílů. Nejsem takovým člověkem, jakým bych chtěl být. Trestám sám sebe za promarněný čas. Trestám všechny kolem sebe za mé selhání. Nechci být pan Někdo. Chci být pan Nikdo a pomlouvat pana Někdo. Nikdo není pan Někdo. Všichni jste pan Nikdo.

Paneláková koupelna - otevřené okno k sousedům

Dnes, po vyčerpávajícím dni práci, jsem se rozhodl zarelaxovat si ve vaně horké vody. Napustil jsem si tedy vanu vody, která byla ještě o několik stupňů teplejší, než by můj otec ze studených hor krušných, nazval vodu horkou. Do vany jsem přidal vonné oleje a nasypal si do ní plátky růží. Také jsem si zapálil svíčky, které jsem umístil do různých míst naší koupelny. Pustil jsem si romantickou a poklidnou muziku a s dobrou knihou jsem se naložil do vany.
Asi po dvou minutách, když jsem načal další stránku, kde právě hlavní hrdina Stuart, začal prsty prozkoumávat obsah kalhotek svůdné Penelope, se ozval neuvěřitelně nepříjemný hlas, který zplnacikánskéhohrdla pravil: Ty mrdko skurvená pojebaná.....
Asi po pěti minutách, kdy příval vábných slov neustával, jsem zaklapl trapnou knížku, sfouknul smrduté svíčky, vypnul ubohou muziku, rozhrnul plátky růží a s podobnými slovy na adresu paneláků a cikánských sousedů šel ven z panelákové koupelny, která je jako otevřené okno k sousedům.

Nezapomeneme

Dnes, je ten smutný den, kdy nás navždy opustila, naše milovaná....televize. Zhruba před dvěma měsíci jsme u ní začali pozorovat drobné příznaky nemoci. Nepřikládali jsem tomu žádnou důležitost, protože jinak fungovala zcela normálně. Asi před týdnem se její stav značně zhoršil a my si poprvé uvědomili, že o ní můžeme přijít. Snažili jsme se jí trošku ulevit a tak jsme přijali opatření, o kterém jsme si naivně mysleli, že jí ještě dokáže zachránit. Jednalo se převážně o její vypínání hlavním vypínačem a o omezení doby hraní. Také jsem z jejích útrob vysál všechen prach a nečistoty. Nicméně její stav se nelepšil a dnes, přesně v 16.30, nám zprostředkovala vysílání naposledy. Na úplném konci se z ní mohutně zakouřilo a my si myslíme, že to její duše opustila již mrtvou schránku. Tímto jí děkuji za 9 let věrné služby a stovky hodin, kdy nás bavila, poučovala, rozesmávala i rozplakávala.
Vydržela jen o dva týdny déle, než její kolegyně pračka, která upadla do kómatu před touto dobou. Dlouho to vypadalo že jí odpojíme od přístrojů, ale můj bratr chirurg, který našel součástky potřebné pro transplantaci, se jí je zítra pokusí voperovat.A já jen doufám,že bude úspěšný. Děsím se jen toho, že jestli jí přivede zpět k životu, tak jí budu muset zdělit, že její dlouholetá přítelkyně televize, to má za sebou.
Bohužel mi moje finanční situace nedovoluje jí pořídit přítelkyni novou a tak teď u nás bude nějaký čas smutno.

Rodinný přírůstek

Tak nás nakonec Verunka ukecala. Dlouho jsem s ní bojoval, ale nakonec jsem neodolal těm jejím smutným prosícím očím. Verunka jí pojmenovala Týnka. Je opravdu malinká, roztomilá, prospí víc jak půlku dne a je neuvěřitelně čistotná.
Obecně jsem ale poměrně velký odpůrce zvířat v panelákovém bytě. Hlavně psů. Když jsem viděl psi, které měli rodiče v baráku, tak to bylo úplně něco jiného. Celé dny běhali po zahradě, nikdo je neokřikoval, nikdy žádné vodítko a měli vlastně to svoje teritorium několiksetkrát větší, než psi v paneláku. Taky mě strašně serou všudypřítomné výkaly. 99% lidí po svých psech neuklízí a jsou ještě tak líný, že chodí se psem pouze před panelák, kde se na 10 m2 travnaté plochy vysere několik desítek psů denně. A vlastně ani v parku člověk nemůže sejít z cesty, protože hned šlápne do hovna.

Kruh Bolesti

Téma, o kterém bych chtěl napsat pár slov, je nepříjemné, bolestivé a smutné. Bohužel se ním bude muset jednou poprat téměř každý z nás. Myslím, že se na to nikdo nedokáže předem připravit a i když víme že to jednou přijde, tak se snažíme na to nemyslet a ignorovat to.

Bohužel v mé blízkosti se stala událost, která mě donutila se nad tím zamyslet více, než jindy.

Řeč je, jak je už asi každému jasné, o smrti blízké osoby.

Protože se v našem životě vyskytuje spousta lidí a s každým máme individuální vztah, tak nás smrt každého z nich zasáhne jinak. Osobně si to přestavuji jako takový kruh, nebo lépe, terč.

Když si představím terč, tak já jsem ta žlutá tečka uprostřed.

To červené jsou lidé, jejichž smrt nás zasáhne opravdu těžce. Jde o takovou ztrátu, kdy už to nemusíme psychicky unést a kdy náš život ztratí směr a smysl. U mě je v tom červeném kruhu moje holčička. To je ten člověk, o kterého se strachuji celý den a jehož života a zdraví si cením víc, než svého. Jestli půjde vše jak má, nebo jak je to vlastně zařízeno,tak to nebudu muset nikdy řešit. Strašně v to doufám.

Ten modrý kruh bych viděl na lidi, kteří nás provázejí celý život, nebo jeho větší část. Já mám v modrém kruhu určitě Rodiče, Ivetu, Prarodiče, Sourozence. Asi nejsou v tom modrém poli vedle sebe, ale spíš pod sebou. Jakoby v jiných úrovních. Jedná se o ztrátu, po níž už život nikdy nebude stejný. Budou nám už do konce života chybět a zbude tu po nich prázdné místo, které se už nikdy nezaplní.

V černém kruhu jsou, alespoň u mě, dlouholetí přátelé. Myslím velmi dobré přátele, kterých má každý z nás jen pár. Možná jich mám pár i modrém kruhu, ale toto není matematika a tak se to nedá přesně určit, nebo spočítat. Také by tam mohli být příslušníci širší rodiny. Strýčkové, tetičky, sestřenky, bratranci, tchyně, pantáta, atd. Je to hodně individuální a záleží na každém konkrétním vztahu těchto lidí s náma. Tady bych byl asi šokován, smutný, vzpomínal bych na společně strávené chvíle několikrát denně, ale dovolenou bych si asi brát nemusel..

Další kruh má barvu bílou. Tady jsou asi lidé, které známe. Některé dobře, jiné hůře. Některé jsme dlouhou dobu neviděli a některé potkáváme. Jedná se o osoby blízké, které rádi vidíme a máme je rádi.

Možná u spousty lidí zjistíme, jak moc nám chybí, až když už tu nebudou. Potom bych je možná přesunul do jiného kruhu, nebo bych ho asi celý zboural.

Toto téma je velmi nepříjemné, morbidní a celé mi to nedělá vůbec žádnou radost. Kéž by smrt nebyla součástí našich životů.

Práce a kolegové

Je to už 9 měsíců, kdy jsem se rozhodl změnit zaměstnání a tak bych chtěl o této mé nové práci říci pár slov.
Je to....................................... tak to bylo pár slov o práci.
Ne, o práci psát už nikdy nebudu. Myslím, že to sem ani nepatří. Napíšu něco o mém nejbližším kolektivu kolegů. Mimochodem jim už dlouho vyhrožuji, že o nich něco napíšu.

Denisa.
Denisa sedí v kanceláři po mé pravé ruce. A tím také chudinka dost trpí. Vždycky totiž, když něco potřebuji, tak otravuji hlavně jí. A že mám požadavků dost. Denně jí žádám o pravítko, nůžky, sešívačku, peníze, čísla produktů, a hlavně o spoustu dalších a dalších informací. Deniska má také kouzelný antistresový šuplík, kde je spousta a spousta sladkostí. Poslední dobou se jí zásoby ztenčují, ale já doufám, že v přiházejícím podzimním období chmurných nálad, šuplík rychle doplní. Denisa má také jednu zvláštnost. A to že až trestuhodně málo pije! Myslím samozřejmě alkohol a myslím samozřejmě po pracovní době. Posledně jsem ale viděl nepatrné zlepšení a tak si myslím, že i tato její malá nedokonalost brzy pomine.

Markéta.
První slova, která mě napadnou, jsou: Obrovský respekt. Markétka při tom neuvěřitelném pracovním tempu zvládla udělat vysokou školu a nejen za to má můj nehynoucí obdiv. Miluje zvířata a seriál Ulice. Troufnu si říct, že je to pro nás všechny velká opora. Často a rád se s ní radím a diskutuji, protože Markéta má prostě jasno.

Míra.
Kolega obchoďák s asi nejvíce znalostmi a zkušenostmi. Škoda jen, že se o ně nerad dělí a tak se od něj nedá moc naučit. Žádat ho o radu je skoro zbytečné. Jinak rád vzpomínám na koncert 3 sester, kde jsme společně zakalili. Taky jsem si spravil sebevědomí, když jsem ho začal porážet ve squashi. Teď už se raději vymlouvá na bolavé koleno.

Roman.
Roman má podobnej smysl pro humor jako já a tím si mě totálně získal. Na počítači umí úplný zázraky a vlastně zvládne vše, co je potřeba. Řídí dodávku, lítá na ještěrce, pokládá koberce atd. Ve squashi mě porazil a tak se teď raději vymlouvám na koleno.

Šárka.
Za celý svůj život jsem potkal jen jednoho podobného člověka a to je Nikola D. z divadla. Mimochodem jsem Nikolu po dlouhé době včera potkal a moc pěkně jsme si pokecali. Šárka je ale ještě mnohem, mnohem, mnohem větší magor. Sedí naproti mě a celou dobu jí vidím jenom půlku obličeje, ale zážitek z ní rozhodně poloviční není. Jestli má Roman podobnej smysl pro humor, tak Šárka má úplně stejnej. Ona nejenom že nezkazí žádnou legraci, ale ona jí z větší části vytváří. Nebojí se udělat si legraci sama ze sebe. Je hodně aktivní a pěkná kalička. Taky má ráda pivo. Takže samé plusy? To zas ne. Co se pracovních záležitostí týká, tak tam nám to trochu hapruje. I když minule mi udělala kávu, tak to je teď o dost lepší. :-)))

Mám kolem sebe ještě mnohem více kolegů, kteří stojí za zmínku. Některé ale ještě neznám tak dobře, protože působí v jiných regionech, nebo jsou tam krátce, nebo jsou v jiné kanceláři. Určitě se ale na ně časem dostane. :-))
Mimochodem jsem se zrovna dnes bavil při jedné obchodní schůzce v Lounech, jak je důležité mít dobrý pracovní kolektiv. Myslím že jsem měl štěstí a doufám že toto složení ještě dlouho vydrží.

Šťastnou cestu

Jelikož moji dva kamarádi odjíždí na dalekou cestu na Nový Zéland, chtěl jsem jim darovat příručku - Jak na dovolenou z roku 1974.
Nechtěl bych ale Vás ostatní ochudit, a tak sem napíšu pár zajímavých tipů, které se nacházejí v této publikaci.

Nejdříve pár rad na cestu:

Kromě nezbytností nám vlastních, přibalíme do příruční kabely (ve Fandovo případě do značkového batohu) menší přesnídávku na cestu, nejlépe obloženou housku, trochu ovoce, popřípadě sušenky a čokoládu. Pokrmy vybíráme pečlivě: neměly by být ani mastné, ani tekuté, aby nám nezkomplikovaly cestování. Vyhýbáme se pokrmům s výrazným pachem, jako např. rybím konzervám, některým sýrům apod. Pít se na cestách snažíme co nejméně, ale bereme-li už něco k pití s sebou, je nevhodnější mírně slazený čaj s citronem. Přibalíme i osvěžující ubrousky napuštěné různou vůní (např. Lazon,AB, Afrodité apod.), kterými si budeme moci ruce (nebo i obličej) omýt, i kdyby zrovna netekla voda.

Na co nezapomenout.

Mýdlo, pastu, kartáček na zuby, kartáček na ruce a žínku, denní a noční krém, krém nebo olej na opalování, kartáč a hřeben na vlasy, několik natáček, pinetky a sponky do vlasů, koupací čepici nebo šátek na vyvázání vlasů na koupání a pod sprchu, šitíčko, manikůru, prací prostředek(nejlépe v tubě), šampón na vlasy, lak na vlasy, pantofle, nepromokavý plášť.

Jak se chovat v cizině.

Přirozený a opravdový projev zdvořilosti nám přikazuje naše morálka rovnoprávnosti všech lidí našeho velikého socialistiského kolektivu. Vzájemný styk lidí by měl být založen na přátelském, soudružském poměru člověka k člověku na osobní skromnosti a odpovědnosti vůči kolektivu.

Cestování autem. Včas jsme se dozvěděli, že kluci budou jezdit na NZ asi nejlepším autem, jaké je tam vůbec možné sehnat, ale i tak je pár věcí, které by měli mít sebou.

Sadu těsnění, čtyři uhlíky dynama,čtyři uhlíky startéru, jeden kondenzátorek,jedno raménko rozdělovače, jedno těsnění vodního čerpadla, dvě prachovky, dvě ložiska, jedno pérko plynu, jeden pevný kontakt, dva klínky, čtyři manžety kol, dvě ventilová péra sací a dvě ventilová péra výfuková, jeden hřídel. kroužek, jeden rotor rozdělovače, jeden olejový tlakový spínač, jeden brzdový píst, dva kroužky pístu, dvě ložiska, jeden kablík, dvě manžety pístu, jednu svíčkovou botku, jednu vodní hadici, jednu cívku, jednu membránu, jednu brzdovou hadici, jednu hlavu rozdělovače.

Ještě bych rád klukům doporučil modní a stylový svetr SAFARI, jehož fotografii přikládám a jehož návod na výrobu je také v příručce. Myslím že při jejich šikovnosti je to otázka pár hodin.

Doufám že jim tato příručka bude k užitku a že přijedou zdraví, plni zážitků a fotografií Fandy s nataženou rukou.

Sbohem Facebooku

Tak jsme dnes učinil rozhodnutí, které ve mě zrálo již delší dobu. Skoncoval jsem s facebookem!
Měl jsem ho, řekl bych, mezi prvními. Četl jsem o něm tenkrát v novinách, jako o celosvětové mánii. Založil jsem si tedy ze zvědavosti účet a pak tam dlouho nechodil, protože ho moc lidí ještě nemělo. To se samozřejmě brzy změnilo.
Za celou dobu jsem tam vyvěsil jeden příspěvek, přidal komentář asi na pět příspěvků, nikdy jsem nekliknul na " To se mi líbí", dlouhodobě ignoroval 5 žádostí o zařazení mezi své přátele, nepřijal jsem také nikdy žádnou pozvánku, do nikoho jsem nikdy nešťouchal, nehrál jsem tam žádnou hru.
Měl jsem 37 lidí v přátelích a dvakrát jsem si krátce z někým chatoval.
Zrušil jsem ho proto, protože mi informace, kdy jde kdo spát, co měl kdo k obědu a co si kdo koupil za značkové vybavení, přišli neuvěřitelně stupidní a zbytečné.
Deaktivování účtu mě hrozně pobavilo. Když na to kliknete, tak se vám ukáže otázka, zda to opravdu chcete udělat společně s fotografiemi 4 Vašich přátel, u kterých je napsáno, že jim budete moc chybět. Pak musíte vyplnit důvod proč chcete skončit, kdy Vás u zakliknutí jakékoliv možnosti ještě přemlouvají ke změně rozhodnutí.
Tak nějak si myslím, že to časem přehodnotí více lidí. Těším se na své přátele zase pěkně postaru. Nejlépe osobně.

Poslední Mohykán

Dnes vyvěsila Míša CH. na Facebooku příspěvek o filmu Poslední Mohykán.

Komentoval jsem to takto: Docela pěknej film, ale finálová scéna, při které hraje tahle muzika, je naprosto bezkonkurenční. Pamatuji se, že jsem si jí dával stále dokola. Vlastně se tam během 4 minut odehrajou celý mikropříběhy. Souboj, sebeobětování, pomsta, bolest, ztráta, láska.

Posuďte, jestli to vidíte také tak.

Deneb

Včera, za 10 minut sedm, jsem ještě vysedával u počítače a v 19.10 jsem už seděl na Střelnici a užasle poslouchal krásnou hudbu a koukal na krásné dívky ze seskupení s názvem Deneb.
Byla to opravdu náhoda, že jsem na to takhle v podvečer narazil, ale náhoda moc příjemná. Podle jejich vlastních slov hrají lidovou hudbu balkánských zemí, ale i z českých, moravských a jiných písní.
Stále více se mi potvrzuje, že nezáleží na stylu hrané muziky, ale že muzika je prostě dobrá a špatná. A ta včera byla fakt dobrá. Tímto jim děkuji za nevšední zážitek a přeji mnoho úspěchů a mnohem víc diváků a fanoušků, než bylo včera v Kadani.
Mimochodem když jsem hledal nějaké info o kapele, tak jsem také zjistil že Deneb je nejjasnější hvězdou souhvězdí labutě a ze slovo Deneb je arabského původu a znamená - ocas labutě. :-)



Tak tahle mě fakt bavila. Jen kytara a krásný zpěv.......




Další moc pěknej kousek......

Sousedské spory

Pročítám si článek o pánovi, který jednoho krásného dne vzal samopal vz. 58 a šel postřílet pár lidí. Opovržení hodný čin? Strašná tragédie? Určitě! Ale....
Vypadá to, že ten pán byl několik dlouhých let terorizován sousedkou a její dcerou, které nakonec zastřelil. Že prý dotyčné kopaly sousedům do dveří, pořádaly noční večírky , dělaly bordel venku i uvnitř. Před pěti lety o nich TV Markíza dokonce natočila reportáž.
V žádném případě tady nehodlám tvrdit, že to udělal správně, nebo že to schvaluji, ale poraďte tedy, co má člověk dělat, když má smůlu a má takové sousedy? Kdo pomůže v takové situaci? Zajímá to vůbec někoho? Není náš systém na nepřizpůsobivé tak nějak krátký?