Dnes jsem se zamýšlel nad jednou věcí, která občas vzniká ve vztazích. Strašně mě totiž překapuje, kolik lidí si naivně myslí, že dokážou toho druhého udržet věrným, pokud ho budou neustále kontrolovat a podezřívat.
Zvolená taktika je jasná.
1. Omezit volný pohyb svého miláčka na minimum, popřípadě neustále chodit s ním.
2. Nedovolit mu absolutně žádný přístup k druhému pohlaví.
3. Neustále a pravidelně kontrolovat mobilní telefon a mail.
4. Být podezřívavý. Za každou větou, za každým nápadem, za každým pohledem hledat pouze a jenom úmysl s někým se vyspat.
5. Vyhrožovat. Čas od času připomenout, co všechno by svojí nevěrou ztratil a jaké peklo by mu nastalo. Někteří absolutní zoufalci vyhrožují i fyzickým násilím, ale to už je opravdu zhovadilost.
Čím víc se nad tím zamýšlím, tím méně mi připadá pravděpodobné, že toto je způsob jak někoho udržet věrného. Osobně si myslím, že je to dokonce způsob, jak někoho vehnat do cizí postele, nebo rovnou tento nesvobodný vztah ukončit. Chápu že příležitost dělá zloděje a že se s touto taktikou dá celkem dlouho držet ten druhý mimo „nebezpečí“, ale asi by to mělo být všechno jinak. Jde o to, aby se tomu druhému v kritické chvíli (která dřív, nebo později stejně nastane) rozsvítilo v hlavě červené světlo a aby řekl…. Dost! To mu přeci nemůžu udělat! Opravdu si někdo myslíte, že těchto 5 důvodů nakonec povede k rozsvícení toho světla?! Já říkám, že určitě ne!
Tak jako každý rok, jsem se zamyslel nad téměř uplynulým rokem a pokusil jsem si vybavit, co mi rok 2010 dal a vzal.
První velkou změnou, která se udála na začátku roku, byla změna zaměstnání. Jsem rád, že jsem se konečně zbavil volantu (tedy alespoň toho velkého), týdne bez rodiny, nemožnosti cokoliv naplánovat, nebo zařídit. Zbavil jsem se tlaku a nepohody, kterému jsem byl vystaven 3 dlouhé roky. Přiznám se ale, že po tom roce se mi po Scanii občas zasteskne a opravdu rád bych se projel. Upozorňuji že jen projel!!!!!!
Na druhou stranu s novým zaměstnáním přišel zase nový tlak, kterému musím čelit a nové problémy, které je potřeba řešit. Získal jsem tu ale nové přátele, za které jsem vděčný a jimž moc děkuji za podporu a trpělivost, kterou se mnou měli. Doufám jen, že i když se naše cesty v budoucnu rozdělí, tak zůstaneme v kontaktu. Poznal jsem také spoustu nových, zajímavých a milých lidí.
Také jsem letos oslavil kulatiny. Děkuju Hozíkovi a Vančísovi, že do toho šli se mnou a udělali jsme společně takovou povedenou megaakci. Také jsem rád za všechny lidi co přišli, protože i když vše perfektně zorganizujete a zaplatíte, tak bez kamarádů, kteří nakonec přijdou, nemáte nic. Nehledě na oslavu si stejně pořád nemůžu na ten příšernej věk zvyknout a připadám si už opravdu jako stařec. Nejhorší je, že bude hůř.
Verunka letos nastoupila do poslední třídy ve školce. Odbyla si chudinka ošklivé neštovice a vypadl jí první zub. Také se naučila psát. Romány ještě nepíše, ale jednoduché slovo si umí rozebrat a písmenko po písmenku ho nakonec napíše. Neuvěřitelný.
Zhubnul jsem, něco jsem přibral a pak zase něco zhubnul. Hnus! Stejně tak jako Verunka jsem přišel o zub, ale mě už novej bohužel nenaroste.
Moje divadelní kariéra, která byla v troskách, je stále v troskách. Ale je tu malá neděje na zlepšení v roce příštím. Letos jsem hrál slizkého milovníka na Oživlých Hradbách a to jsem si s Petim a Pájou náležitě vychutnal. Taky jsem chvilku asistoval uČínské pohádky a svojí letošní kariéru jsem zakončil včera v Rakovnické hře vánoční, za kterou jsem byl pochválenzde a této pochvaly si nesmírně vážím.
S Ivetkou jsem letos oslavil 13 let a náš vztah letos zažil pořádné zemětřesení. Nakonec jsme ho nějak ustáli, ale……………
Taky jsem letos vydělal o 150 tisíc korun čistého méně, než loni. I přes to jsme se ale vypravili na dovolenou do Jižních Čech a společně s našimi spoludovolenkáři, jsme to nakonec ve zdraví přežili.
Moji rodiče letos s Verunkou vyrazili na dovolenou k moři. Verunka už byla u moře podruhé, ale naši úplně poprvé. Jsem rád, že se nakonec odhodlali, protože se jim tam všem nakonec moc líbilo.
Celkově to nebyl špatný rok, jen doufám že rok 2011 bude o moc lepší.
Tímto příspěvkem vlastně reaguji na článek kamaráda Honzíka, který napsal na blogu KZK a který se mi moc líbil. Napsal ho tedy už před rokem, ale dnes na něj upozornil zde, tak jsem si ho konečně přečetl. :-) Co na to říct, je to prostě pravda. Bohužel nám je každý den vtloukáno, že majetek = úspěch. Kdo dražší dárek dá, tím má obdarovaného raději. A taky stejně tak drahý dárek očekává. Blbost!!!!!! Chtěl bych proti této „ tradici“ bojovat, ale Verunce bych to těžko vysvětloval a tak jí, ale letos pouze jí, projevím svou lásku dárky materiálními. Pro mě je opravdu dobrý a cenný dárek ten, který mě zahřeje na srdci a přitom toho druhého nestojí nic. I když....... Když Vás někdo upřímně pochválí, nebo Vám do očí řekne, že Vás má rád, nebo že si Vás váží, tak ho to vlastně stojí mnohem víc, než peníze. Dává totiž v sázku důvěru. Kus sebe sama. Intimní informaci, která se mu může vymstít. A takové dárky by si lidé měli dávat celoročně. Ne na potkání, protože by to ztratilo smysl, ale upřímně a doopravdy. Věřte tomu, že si pamatuji každý takový dárek, který jsem letos dostal. Proto děkuji lidem, kteří mě letos už takto obdarovali. Podrželi mě, když jsem potřeboval, zvedli náladu, když jsem potřeboval, tolerovali moje excesy, když jsem je měl. Nedostanete ode mě už nic, než toto poděkování. Ale toto poděkování je ten největší dárek, který letos dávám. Ten jediný opravdový. Ten jediný, který má cenu.
Dnes mi kolega v práci ukazoval video, jak je nebezpečné jezdit v autě pod vlivem návykových látek.Toto video je velmi poučné a zajímavé. Proto pokládám za důležité se o něj podělit. Doufám, že Vás to donutí se zamyslet nad užíváním drog.
Další video, o které se chci podělit, je video z našich pravidelných meetingů.
Toto je takové lekce etikety pana Špačka.
Důležitý je také odpočinek a relaxace. Zde je několik způsobů, jak si pořádně odpočinout.
Dnes jsem náhodou narazil na článek o dokumentu singles, který ukazuje dnešní třicátníky, kteří jsou sami a ani nemají nějakou velkou potřebu s někým být. Před nedávnou dobou se můj kamarád rozhodl, že už toho má dost a že "půjde dál". Nevím jestli je to jen psychologický jev*, ale protože se díky své práci setkávám se spoustou nových lidí a protože se čas od času bavíme nejenom o byznysu, tak mě poslední dobou opravdu překvapuje, kolik lidí je single. Nejde jen o lidi, které potkávám díky práci, ale taky velká spousta mých přátel, nepřátel a známých zrovna nikoho nemá. Nejde jen o lidi, kteří jsou tak pohodlní a sebestřední, že ani vlastně nikoho nechtějí. Jde taky o lidi, kteří by rádi někoho měli, ale nemůžou ho bohužel najít. Osobně si myslím, že důvod je ten, že už lidi nejsou a nechtějí být přehnaně tolerantní. Nechtějí být s někým, kdo jim nevyhovuje na 100%. Raději budou dlouho sami, budou vybírat, hledat, zkoušet a budou doufat, že se jim to nakonec vyplatí a že nakonec najdou tu svojí druhou půlku. Další důvod může být ten, že jsou dnes všichni mnohem informovanější. Jsou mnohem podezřívavější a celkově opatrnější. Nechtějí si nechat zbytečně ublížit, nechtějí naletět, nechtějí skončit někde, kde nechtějí. Proto jsou ale taky mnohem nepřístupnější a stavějí si kolem sebe štíty a hradby. Dalším důvodem může být celkově větší sebevědomí. Každý si uvědomuje svojí cenu, ví co může nabídnout a ví, co může také získat. Asi jsou dávno pryč vztahy, kdy se jeden bezvýhradně podřídí a skloní před druhým. Nějaká jemná akceptovatelná nadvláda tam asi bude vždycky, ale bude to maximálně tak 60 na 40. Už se nevrátí vztahy našich babiček, kdy to bylo 90 na 10. Pojďme si ale říct, že to je neskutečně dobře. Chceme být přeci ve vztahu, kde budeme hodiny diskutovat, kde budeme přemýšlet nad názorem a pohledem toho druhého a ne jen heslovitě vládnout, nebo si nechat vládnout. Na druhou stránku jsou ale jedinci, kterým to tak vyhovuje, protože vlastně nemusí nic řešit a o nic se starat. Další věc, která určitě hraje roli, jsou sociální sítě a vůbec virtuální život, který hodně hlavně mladých lidí žije, místo života skutečného. Problém je ale v tom že tam každý vytváří svůj zkreslený pohled na sebe. On tam vlastně nikdo neříká jaký je, ale jaký by chtěl být. Nebo ještě lépe, vytváří pohled na sebe, který chce aby viděli ostatní.
* Jde o to, že v momentě kdy si koupíte žlutého fiata punto, tak všude kolem sebe najednou uvidíte jezdit desítky žlutých fiatů punto.
Již před několika měsíci, když začala pořádná televizní masáž na talentové soutěže, jsem se rozhodl, že je prostě kompletně vynechám. Neviděl jsem ani jeden kompletní díl. ale přiznám se, že jsem občas v sobotu dopoledne náhodně shlédnul pár účinkujících. Nikdo mě ovšem nijak zvlášť nenadchnul. Jenže v pondělí ráno se moji kolegové v práci nadšeně bavili o jakémsi kouzelníkovi jménem Richard Nedvěd. Ze zvědavosti jsem tedy dnes zasedl k repríze ČSMT na Primě a počkal si na jeho výstup. A byl jsem nadšen! Ten člověk je neuvěřitelnej bavič, showman, ale také kouzelník. Opravdu jsem se takhle dobře u televize hodně dlouho nezasmál a proto, i když nevyhrál, je pro mě absolutní vítěz. Přidávám dvě videa, kde to první je z finálového večera a druhé jsem našel na youtube a to je z pořadu Na stojáka. To obvzlášť doporučuji zhlédnout.
Dnes jsem po dlouhé době koukal na zprávy a přiznám se, že pouze kvůli dnešní kalamitě. Ono z tepla domova se to na chudáky, kteří někde uvízly, dobře kouká. Samozřejmě že veškeré zácpy na silnicích způsobily kamiony na letních gumách. Jeden příklad za všechny zde. To že si laická veřejnost myslí, že zimní pneumatiky na kamiony existují, je poměrně normální, ale když jsem ve zprávách na TV Prima slyšel mluvčí policie ČR Kateřinu Dohnalovou, jak mluví o kamionech na letních pneumatikách, tak jsem tomu skoro nemohl uvěřit. Člověk by si řekl, že než začne někdo fundovaný mluvit do televize, tak si nejprve něco zjistí, ale asi měla jiné věci na práci. Tak jsem si řekl, že si informace třeba sehnat nemohla, že třeba nikde nejsou. Zadal jsem tedy do vyhledávače " zimní pneu na kamiony" a ejhle?! Hned jeden odkaz zde, pak hned další zde a třeba taky zde. Dnes jsem taky musel vyrazit na silnice, ale pouze s osobákem. Lituji všechny řidiče kamionů, kteří dnes do toho marastu museli vyjet. Není asi horší vozidlo na zimu než je kamion. Věřte mi, zažil jsem to. Kdo z Vás kritiků to může říct. A ještě jedna věc. Spousta lidí nadává a říká že nemají vyjíždět, ale Vám by šéf dovolil zůstat doma a nejít do práce protože sněží?? Asi ne, co?
Tak z tohoto mi běhá mráz po zádech. Nejspíš je ta situace celá nahraná, ale ten jednotný hlas tísíců lidí je neuvěřitelný. Vůbec se nedivím křižákům že zpanikařili a dali se na útěk před husity, kteří vlastně jen takto nějak zpívali. Tisíce husitů zpívají Ktož jsů boží bojovníci. Chtěl bych to vidět, chtěl bych tam být. Bylo by to hezčí, kdyby jim to chvílema nekazila ta ženská s mikrofonem. :-)
Proč neplníme svoje vlastní předsevzetí?? Proč neposloucháme sami sebe??? Proč, když si dáme nějaké rozumné předsevzetí, o kterém sami sebe po dlouhém přemýšlení přesvědčíme že je dobré, tak ho nakonec nejsme schopni dodržet. Dáváte si vůbec předsevzetí? Myslím že nejhorší je boj, který vedeme sami se sebou. Když si řekneme, nebudu dělat tamto, nebo budu dělat toto, tak nás to pak stojí mnoho sil to tak opravdu dělat. A stejně to povětšinou vzdáme. Ale proč? Nemluvím tady o závislostech jako třeba kouření, alkohol, jídlo, sex, které se dají alespoň nějak zdůvodnit, nebo omluvit. Myslím třeba předsevzetí typu: budu víc cvičit, budu míň cvičit, budu víc číst, budu víc koukat na televizi, budu hodnější k lidem, budu hodnější k sám k sobě, nebudu chodit do práce, vydělám milion, budu mít sex s Ivou Kubelkovou, budu mít IQ 200, přestěhuju se na Pandoru, budu žít věčně. Všechno to jsou samozřejmě věci, které jsme schopni bez větších problémů splnit. Jsou to věci smysluplné, které by nás mohli někam posunout a udělat z nás lepšího člověka. Mimochodem to by mělo být úkolem a snahou každého z nás. Být lepší člověk. Tak jak to tedy udělat?
Docela jsem si oblíbil reality show Na Nože. Koukám celkem pravidelně a poslední dobou se nestačím divit. To čemu se divím je chování rádobykuchařů k jedné z účastnic soutěže. Její jméno je Iveta Fabešová a je jí 26let. Je to jedna z mála neprofesionálů a žen v soutěži a také jí to ostatní „ profesionálové“ dávají náležitě sežrat. Pánové se chovají jako naprostí hulváti. Nějak nemůžou překousnout že se jako hobby kuchařka dostala až mezi nejlepších pět a porazila spoustu profesionálů. Chápu že se hraje o milion korun a že s blížícím se finále stoupá nervozita a nevraživost. To si ale myslím není důvod na takové chování. Osobně bych ani ty peníze nechtěl, kdybych se kvůli nim měl chovat jako naprostej idiot. Iveta se ale s kreténama poprala statečně a důstojně. Držela se hesla že moudřejší ustoupí a nepouštěla se do nějakých zbytečných konfliktů. Přiznám se, že bych to sám neuměl a že kdybych byl na jejím místě, tak by asi tekla krev. Asi by teda tekla ze mě, ale tu buzeraci bych nevydržel. Iveta sice už vypadla, ale pro mě je vítězem. Vyhrála souboj s bandou neandrtálců.
Pro toho, koho to zajímá, přidávám pár informací z oficiálních stánek.
Mladá, úhledná a drobná blondýnka ze Znojma pracuje jako office manažerka pro jednu developerskou firmu. Že to tato amatérka myslí s kulinářstvím vážně, dokázala, když napsala Zdeňku Pohlreichovi do Café Imperial a hlásila se na brigádu zdarma. Iveta by si jednou chtěla otevřít vlastní dokonalou cukrárnu. Snaží se dělat všechno na sto procent a kromě mála zkušeností s profesionálním provozem si není vědoma žádných slabostí. Charakter: Přátelská, veselá, vtipná, někdy náladová, nebojácná, rozhodná, snaživá, pracovitá. Zájmy: Pečení. Taktika, strategie: Za úspěch považuje už fakt, že postoupila v soutěži mezi finalisty. Krédo: Život sám je úspěch. Co by udělala s výhrou? Zrealizovala by si svůj sen a otevřela si vlastní cukrárnu, která by prý byla o hodně lepší než ty ostatní. Iveta se totiž konkurence nebojí.
Poslední dva víkendy, byli pro mě víkendy divadelní. První víkend jsem trávil v penzionu v Nahořečicích s naší partou divadelníků. Po pátečním večeru, kdy se nás sešla opravdu hromada a kdy jsme si dlouho do noci povídali, jsme v sobotu ráno nastoupili v plné polní na výlet do nedaleké Chýše. Cesta vedla pěknou krajinou a náš průvodce Milan vybral opravdu všechny druhy terénu. Začali jsme na silnici, pak jsme šli chvilku po kolejích, poté následovala polní cesta a pak zase silnice, která nás dovedla do cíle. Přiznám se, že jsem do Chýše jezdil celkem pravidelně, když jsem ještě rozvážel ryby, ale to, že je tam tak pěkný zámek a že tam mají vlastní pivovar, jsem zjistil až teď. První jsme zašli do restaurace, kde jsme si dali chýšské pivo a něco k snědku. Do restaurace později přišel žokej Váňa a Honzíkovi to připomnělo historku jak v 93 běhal při Velké Pardubické po dráze a tím se jí snažil bojkotovat. Po této historce jsme zašli do zámeckého parku, kde jsme se váleli v listí a uspořádali závod v běhu bez pravidel. Tuto vesničku doporučuji k výletu, protože to tam mají opravdu moc hezké. Druhý víkend byl ve znamení pohádky O zlé princezně a třech mandarínech, které dnes zahrálo naše divadlo Navenek a to převážně v podání našich juniorských členů. Do této hry jsem byl přizván na poslední chvíli a to do miniaturní role nosiče. Abych se na víkendových zkouškách nenudil, tak jsem se sám angažoval do role asistenta režie a už po několika minutách jsem všem lezl na nervy svými poznámkami k výkonům jednotlivých herců a hereček. Tímto se jim tedy všem omlouvám a gratuluji jim k dnešní povedené premiéře. Doufám, že je ještě uvidím na nějakých dalších divadelních projektech. Přikládám pár fotografií z víkendových zkoušek. Bohužel nemám žádné foto z premiéry a tak vás ochudím o nádhernou scénu a spoustu krásných kostýmů, které navrhla a vyrobila naše božská Rita.
Nedávno jsem viděl film Pan Nikdo. Nebudu tady psát recenzi, ale chtěl bych rozebrat myšlenku filmu. Šlo o to, že devítiletý chlapec vidí do budoucnosti. Vidět budoucnost ale není tak jednoduché, jak to vypadá. Když totiž vidíte v budoucnosti nějaké neštěstí, tak změníte něco v přítomnosti a budoucnost je hned jiná. Takže on stojí jako chlapec před těžkým rozhodnutím a vidí asi pět svých alternativních životů, které se odvíjejí právě od tohoto rozhodnutí.Těžká volba. Žádný z těch životů není jen štastný. Každý má své světlé a slabé chvilky. Pointa filmu je v tom, že rozhodnout se před tou vizí bylo těžké, ale poté, co si promítl budoucnost, bylo jeho rozhodování ještě těžší. Na ten film jsem se těšil, protože jsem nedávno tuto myšlenku rozebíral. Myslím, že každý má možnost být například bohatý. Jde jen o to, udělat ve správnou chvíly, správná rozhodnutí. Každý má vlastně v určitém věku možnost dělat cokoliv a být kdokoliv. Otázka ale je, budeme potom šťastnější? Sám hledím často do minulosti a říkám si, že bych spoustu věcí udělal jinak. Ale kdyby ano, tak bych tu dnes třeba už ani nebyl. Nebo bych nepoznal mnoho lidí, kteří mě denně obohacují, ovlivňují a vlastně také mění. Takže bych také byl úplně jiný člověk? Nevím a je to vlastně dobře. Lituji ve svém životě jen promarněných příležitostí. Co si o té větě myslíte? Máme litovat nějakých imaginárních životů, které jsme mohli žít, nebo peněz, které jsme mohli mít? Jsem pan Nikdo. Nebojím se to přiznat. Sám před sebou jsem pan Nikdo. Ve svém životě jsem se zklamal. Nedosáhl jsem vytyčených cílů. Nejsem takovým člověkem, jakým bych chtěl být. Trestám sám sebe za promarněný čas. Trestám všechny kolem sebe za mé selhání. Nechci být pan Někdo. Chci být pan Nikdo a pomlouvat pana Někdo. Nikdo není pan Někdo. Všichni jste pan Nikdo.
Dnes, po vyčerpávajícím dni práci, jsem se rozhodl zarelaxovat si ve vaně horké vody. Napustil jsem si tedy vanu vody, která byla ještě o několik stupňů teplejší, než by můj otec ze studených hor krušných, nazval vodu horkou. Do vany jsem přidal vonné oleje a nasypal si do ní plátky růží. Také jsem si zapálil svíčky, které jsem umístil do různých míst naší koupelny. Pustil jsem si romantickou a poklidnou muziku a s dobrou knihou jsem se naložil do vany. Asi po dvou minutách, když jsem načal další stránku, kde právě hlavní hrdina Stuart, začal prsty prozkoumávat obsah kalhotek svůdné Penelope, se ozval neuvěřitelně nepříjemný hlas, který zplnacikánskéhohrdla pravil: Ty mrdko skurvená pojebaná..... Asi po pěti minutách, kdy příval vábných slov neustával, jsem zaklapl trapnou knížku, sfouknul smrduté svíčky, vypnul ubohou muziku, rozhrnul plátky růží a s podobnými slovy na adresu paneláků a cikánských sousedů šel ven z panelákové koupelny, která je jako otevřené okno k sousedům.
Dnes, je ten smutný den, kdy nás navždy opustila, naše milovaná....televize. Zhruba před dvěma měsíci jsme u ní začali pozorovat drobné příznaky nemoci. Nepřikládali jsem tomu žádnou důležitost, protože jinak fungovala zcela normálně. Asi před týdnem se její stav značně zhoršil a my si poprvé uvědomili, že o ní můžeme přijít. Snažili jsme se jí trošku ulevit a tak jsme přijali opatření, o kterém jsme si naivně mysleli, že jí ještě dokáže zachránit. Jednalo se převážně o její vypínání hlavním vypínačem a o omezení doby hraní. Také jsem z jejích útrob vysál všechen prach a nečistoty. Nicméně její stav se nelepšil a dnes, přesně v 16.30, nám zprostředkovala vysílání naposledy. Na úplném konci se z ní mohutně zakouřilo a my si myslíme, že to její duše opustila již mrtvou schránku. Tímto jí děkuji za 9 let věrné služby a stovky hodin, kdy nás bavila, poučovala, rozesmávala i rozplakávala. Vydržela jen o dva týdny déle, než její kolegyně pračka, která upadla do kómatu před touto dobou. Dlouho to vypadalo že jí odpojíme od přístrojů, ale můj bratr chirurg, který našel součástky potřebné pro transplantaci, se jí je zítra pokusí voperovat.A já jen doufám,že bude úspěšný. Děsím se jen toho, že jestli jí přivede zpět k životu, tak jí budu muset zdělit, že její dlouholetá přítelkyně televize, to má za sebou. Bohužel mi moje finanční situace nedovoluje jí pořídit přítelkyni novou a tak teď u nás bude nějaký čas smutno.
Tak nás nakonec Verunka ukecala. Dlouho jsem s ní bojoval, ale nakonec jsem neodolal těm jejím smutným prosícím očím. Verunka jí pojmenovala Týnka. Je opravdu malinká, roztomilá, prospí víc jak půlku dne a je neuvěřitelně čistotná. Obecně jsem ale poměrně velký odpůrce zvířat v panelákovém bytě. Hlavně psů. Když jsem viděl psi, které měli rodiče v baráku, tak to bylo úplně něco jiného. Celé dny běhali po zahradě, nikdo je neokřikoval, nikdy žádné vodítko a měli vlastně to svoje teritorium několiksetkrát větší, než psi v paneláku. Taky mě strašně serou všudypřítomné výkaly. 99% lidí po svých psech neuklízí a jsou ještě tak líný, že chodí se psem pouze před panelák, kde se na 10 m2 travnaté plochy vysere několik desítek psů denně. A vlastně ani v parku člověk nemůže sejít z cesty, protože hned šlápne do hovna.
Téma, o kterém bych chtěl napsat pár slov, je nepříjemné, bolestivé a smutné. Bohužel se ním bude muset jednou poprat téměř každý z nás. Myslím, že se na to nikdo nedokáže předem připravit a i když víme že to jednou přijde, tak se snažíme na to nemyslet a ignorovat to.
Bohužel v mé blízkosti se stala událost, která mě donutila se nad tím zamyslet více, než jindy.
Řeč je, jak je už asi každému jasné, o smrti blízké osoby.
Protože se v našem životě vyskytuje spousta lidí a s každým máme individuální vztah, tak nás smrt každého z nich zasáhne jinak. Osobně si to přestavuji jako takový kruh, nebo lépe, terč.
Když si představím terč, tak já jsem ta žlutá tečka uprostřed.
To červené jsou lidé, jejichž smrt nás zasáhne opravdu těžce. Jde o takovou ztrátu, kdy už to nemusíme psychicky unést a kdy náš život ztratí směr a smysl. U mě je v tom červeném kruhu moje holčička. To je ten člověk, o kterého se strachuji celý den a jehož života a zdraví si cením víc, než svého. Jestli půjde vše jak má, nebo jak je to vlastně zařízeno,tak to nebudu muset nikdy řešit. Strašně v to doufám.
Ten modrý kruh bych viděl na lidi, kteří nás provázejí celý život, nebo jeho větší část. Já mám v modrém kruhu určitě Rodiče, Ivetu, Prarodiče, Sourozence. Asi nejsou v tom modrém poli vedle sebe, ale spíš pod sebou. Jakoby v jiných úrovních. Jedná se o ztrátu, po níž už život nikdy nebude stejný. Budou nám už do konce života chybět a zbude tu po nich prázdné místo, které se už nikdy nezaplní.
V černém kruhu jsou, alespoň u mě, dlouholetí přátelé. Myslím velmi dobré přátele, kterých má každý z nás jen pár. Možná jich mám pár i modrém kruhu, ale toto není matematika a tak se to nedá přesně určit, nebo spočítat. Také by tam mohli být příslušníci širší rodiny. Strýčkové, tetičky, sestřenky, bratranci, tchyně, pantáta, atd. Je to hodně individuální a záleží na každém konkrétním vztahu těchto lidí s náma. Tady bych byl asi šokován, smutný, vzpomínal bych na společně strávené chvíle několikrát denně, ale dovolenou bych si asi brát nemusel..
Další kruh má barvu bílou. Tady jsou asi lidé, které známe. Některé dobře, jiné hůře. Některé jsme dlouhou dobu neviděli a některé potkáváme. Jedná se o osoby blízké, které rádi vidíme a máme je rádi.
Možná u spousty lidí zjistíme, jak moc nám chybí, až když už tu nebudou. Potom bych je možná přesunul do jiného kruhu, nebo bych ho asi celý zboural.
Toto téma je velmi nepříjemné, morbidní a celé mi to nedělá vůbec žádnou radost. Kéž by smrt nebyla součástí našich životů.
Je to už 9 měsíců, kdy jsem se rozhodl změnit zaměstnání a tak bych chtěl o této mé nové práci říci pár slov. Je to....................................... tak to bylo pár slov o práci. Ne, o práci psát už nikdy nebudu. Myslím, že to sem ani nepatří. Napíšu něco o mém nejbližším kolektivu kolegů. Mimochodem jim už dlouho vyhrožuji, že o nich něco napíšu.
Denisa. Denisa sedí v kanceláři po mé pravé ruce. A tím také chudinka dost trpí. Vždycky totiž, když něco potřebuji, tak otravuji hlavně jí. A že mám požadavků dost. Denně jí žádám o pravítko, nůžky, sešívačku, peníze, čísla produktů, a hlavně o spoustu dalších a dalších informací. Deniska má také kouzelný antistresový šuplík, kde je spousta a spousta sladkostí. Poslední dobou se jí zásoby ztenčují, ale já doufám, že v přiházejícím podzimním období chmurných nálad, šuplík rychle doplní. Denisa má také jednu zvláštnost. A to že až trestuhodně málo pije! Myslím samozřejmě alkohol a myslím samozřejmě po pracovní době. Posledně jsem ale viděl nepatrné zlepšení a tak si myslím, že i tato její malá nedokonalost brzy pomine.
Markéta. První slova, která mě napadnou, jsou: Obrovský respekt. Markétka při tom neuvěřitelném pracovním tempu zvládla udělat vysokou školu a nejen za to má můj nehynoucí obdiv. Miluje zvířata a seriál Ulice. Troufnu si říct, že je to pro nás všechny velká opora. Často a rád se s ní radím a diskutuji, protože Markéta má prostě jasno.
Míra. Kolega obchoďák s asi nejvíce znalostmi a zkušenostmi. Škoda jen, že se o ně nerad dělí a tak se od něj nedá moc naučit. Žádat ho o radu je skoro zbytečné. Jinak rád vzpomínám na koncert 3 sester, kde jsme společně zakalili. Taky jsem si spravil sebevědomí, když jsem ho začal porážet ve squashi. Teď už se raději vymlouvá na bolavé koleno.
Roman. Roman má podobnej smysl pro humor jako já a tím si mě totálně získal. Na počítači umí úplný zázraky a vlastně zvládne vše, co je potřeba. Řídí dodávku, lítá na ještěrce, pokládá koberce atd. Ve squashi mě porazil a tak se teď raději vymlouvám na koleno.
Šárka. Za celý svůj život jsem potkal jen jednoho podobného člověka a to je Nikola D. z divadla. Mimochodem jsem Nikolu po dlouhé době včera potkal a moc pěkně jsme si pokecali. Šárka je ale ještě mnohem, mnohem, mnohem větší magor. Sedí naproti mě a celou dobu jí vidím jenom půlku obličeje, ale zážitek z ní rozhodně poloviční není. Jestli má Roman podobnej smysl pro humor, tak Šárka má úplně stejnej. Ona nejenom že nezkazí žádnou legraci, ale ona jí z větší části vytváří. Nebojí se udělat si legraci sama ze sebe. Je hodně aktivní a pěkná kalička. Taky má ráda pivo. Takže samé plusy? To zas ne. Co se pracovních záležitostí týká, tak tam nám to trochu hapruje. I když minule mi udělala kávu, tak to je teď o dost lepší. :-)))
Mám kolem sebe ještě mnohem více kolegů, kteří stojí za zmínku. Některé ale ještě neznám tak dobře, protože působí v jiných regionech, nebo jsou tam krátce, nebo jsou v jiné kanceláři. Určitě se ale na ně časem dostane. :-)) Mimochodem jsem se zrovna dnes bavil při jedné obchodní schůzce v Lounech, jak je důležité mít dobrý pracovní kolektiv. Myslím že jsem měl štěstí a doufám že toto složení ještě dlouho vydrží.
Jelikož moji dva kamarádi odjíždí na dalekou cestu na Nový Zéland, chtěl jsem jim darovat příručku - Jak na dovolenou z roku 1974. Nechtěl bych ale Vás ostatní ochudit, a tak sem napíšu pár zajímavých tipů, které se nacházejí v této publikaci.
Nejdříve pár rad na cestu:
Kromě nezbytností nám vlastních, přibalíme do příruční kabely (ve Fandovo případě do značkového batohu) menší přesnídávku na cestu, nejlépe obloženou housku, trochu ovoce, popřípadě sušenky a čokoládu. Pokrmy vybíráme pečlivě: neměly by být ani mastné, ani tekuté, aby nám nezkomplikovaly cestování. Vyhýbáme se pokrmům s výrazným pachem, jako např. rybím konzervám, některým sýrům apod. Pít se na cestách snažíme co nejméně, ale bereme-li už něco k pití s sebou, je nevhodnější mírně slazený čaj s citronem. Přibalíme i osvěžující ubrousky napuštěné různou vůní (např. Lazon,AB, Afrodité apod.), kterými si budeme moci ruce (nebo i obličej) omýt, i kdyby zrovna netekla voda.
Na co nezapomenout.
Mýdlo, pastu, kartáček na zuby, kartáček na ruce a žínku, denní a noční krém, krém nebo olej na opalování, kartáč a hřeben na vlasy, několik natáček, pinetky a sponky do vlasů, koupací čepici nebo šátek na vyvázání vlasů na koupání a pod sprchu, šitíčko, manikůru, prací prostředek(nejlépe v tubě), šampón na vlasy, lak na vlasy, pantofle, nepromokavý plášť.
Jak se chovat v cizině.
Přirozený a opravdový projev zdvořilosti nám přikazuje naše morálka rovnoprávnosti všech lidí našeho velikého socialistiského kolektivu. Vzájemný styk lidí by měl být založen na přátelském, soudružském poměru člověka k člověku na osobní skromnosti a odpovědnosti vůči kolektivu.
Cestování autem. Včas jsme se dozvěděli, že kluci budou jezdit na NZ asi nejlepším autem, jaké je tam vůbec možné sehnat, ale i tak je pár věcí, které by měli mít sebou.
Sadu těsnění, čtyři uhlíky dynama,čtyři uhlíky startéru, jeden kondenzátorek,jedno raménko rozdělovače, jedno těsnění vodního čerpadla, dvě prachovky, dvě ložiska, jedno pérko plynu, jeden pevný kontakt, dva klínky, čtyři manžety kol, dvě ventilová péra sací a dvě ventilová péra výfuková, jeden hřídel. kroužek, jeden rotor rozdělovače, jeden olejový tlakový spínač, jeden brzdový píst, dva kroužky pístu, dvě ložiska, jeden kablík, dvě manžety pístu, jednu svíčkovou botku, jednu vodní hadici, jednu cívku, jednu membránu, jednu brzdovou hadici, jednu hlavu rozdělovače.
Ještě bych rád klukům doporučil modní a stylový svetr SAFARI, jehož fotografii přikládám a jehož návod na výrobu je také v příručce. Myslím že při jejich šikovnosti je to otázka pár hodin.
Doufám že jim tato příručka bude k užitku a že přijedou zdraví, plni zážitků a fotografií Fandy s nataženou rukou.
Tak jsme dnes učinil rozhodnutí, které ve mě zrálo již delší dobu. Skoncoval jsem s facebookem! Měl jsem ho, řekl bych, mezi prvními. Četl jsem o něm tenkrát v novinách, jako o celosvětové mánii. Založil jsem si tedy ze zvědavosti účet a pak tam dlouho nechodil, protože ho moc lidí ještě nemělo. To se samozřejmě brzy změnilo. Za celou dobu jsem tam vyvěsil jeden příspěvek, přidal komentář asi na pět příspěvků, nikdy jsem nekliknul na " To se mi líbí", dlouhodobě ignoroval 5 žádostí o zařazení mezi své přátele, nepřijal jsem také nikdy žádnou pozvánku, do nikoho jsem nikdy nešťouchal, nehrál jsem tam žádnou hru. Měl jsem 37 lidí v přátelích a dvakrát jsem si krátce z někým chatoval. Zrušil jsem ho proto, protože mi informace, kdy jde kdo spát, co měl kdo k obědu a co si kdo koupil za značkové vybavení, přišli neuvěřitelně stupidní a zbytečné. Deaktivování účtu mě hrozně pobavilo. Když na to kliknete, tak se vám ukáže otázka, zda to opravdu chcete udělat společně s fotografiemi 4 Vašich přátel, u kterých je napsáno, že jim budete moc chybět. Pak musíte vyplnit důvod proč chcete skončit, kdy Vás u zakliknutí jakékoliv možnosti ještě přemlouvají ke změně rozhodnutí. Tak nějak si myslím, že to časem přehodnotí více lidí. Těším se na své přátele zase pěkně postaru. Nejlépe osobně.
Dnes vyvěsila Míša CH. na Facebooku příspěvek o filmu Poslední Mohykán.
Komentoval jsem to takto: Docela pěknej film, ale finálová scéna, při které hraje tahle muzika, je naprosto bezkonkurenční. Pamatuji se, že jsem si jí dával stále dokola. Vlastně se tam během 4 minut odehrajou celý mikropříběhy. Souboj, sebeobětování, pomsta, bolest, ztráta, láska.
Včera, za 10 minut sedm, jsem ještě vysedával u počítače a v 19.10 jsem už seděl na Střelnici a užasle poslouchal krásnou hudbu a koukal na krásné dívky ze seskupení s názvem Deneb. Byla to opravdu náhoda, že jsem na to takhle v podvečer narazil, ale náhoda moc příjemná. Podle jejich vlastních slov hrají lidovou hudbu balkánských zemí, ale i z českých, moravských a jiných písní. Stále více se mi potvrzuje, že nezáleží na stylu hrané muziky, ale že muzika je prostě dobrá a špatná. A ta včera byla fakt dobrá. Tímto jim děkuji za nevšední zážitek a přeji mnoho úspěchů a mnohem víc diváků a fanoušků, než bylo včera v Kadani. Mimochodem když jsem hledal nějaké info o kapele, tak jsem také zjistil že Deneb je nejjasnější hvězdou souhvězdí labutě a ze slovo Deneb je arabského původu a znamená - ocas labutě. :-)
Tak tahle mě fakt bavila. Jen kytara a krásný zpěv.......
Pročítám si článek o pánovi, který jednoho krásného dne vzal samopal vz. 58 a šel postřílet pár lidí. Opovržení hodný čin? Strašná tragédie? Určitě! Ale....
Vypadá to, že ten pán byl několik dlouhých let terorizován sousedkou a její dcerou, které nakonec zastřelil. Že prý dotyčné kopaly sousedům do dveří, pořádaly noční večírky , dělaly bordel venku i uvnitř. Před pěti lety o nich TV Markíza dokonce natočila reportáž.
V žádném případě tady nehodlám tvrdit, že to udělal správně, nebo že to schvaluji, ale poraďte tedy, co má člověk dělat, když má smůlu a má takové sousedy? Kdo pomůže v takové situaci? Zajímá to vůbec někoho? Není náš systém na nepřizpůsobivé tak nějak krátký?
Nedávno jsem absolvoval teambuildingovou akci na zámeckém statku u Plzně. Myslím, že celý ten nápad se stmelováním kolektivu pomocí her, je dobrý. Mě osobně to pomohlo některé kolegy lépe poznat. Hned po příjezdu nás přivítala společnost Vertigo, která nám dělala celé dva dny program. Musím říct, že jsme se opravdu nezastavili a taky je nutno říct, že ani nenudili. Na začátku nás rozdělili na dva teamy, za které jsme celý víkend prolévali krev, pot a slzy. Hráli jsme strategické hry, stříleli jsme z luku a kuše, byli jsme na opičí dráze, kde jsme překonávali sami sebe, šli jsme na výlet s navigací (geocaching) a večer jsme hráli videostop kombinovaný s kufrem. Druhý den už se na nás projevovala únava, ale celkový můj dojem z celé akce je velmi dobrý.
Strategická hra na zahřátí
Tady zrovna dělám chytrýho
Tady jsme se nahoře museli pustit a to vyžadovalo hooodně potlačit pud sebezáchovy
Nedávno jsem měl zajímavý rozhovor o tom, jestli když přistihneme partnera našeho kamaráda s někým, kdo je opačného pohlaví a ještě k tomu v nějaké intimní situaci, tak jestli je dobře to kamarádovi říct. Přiznám se, že jsme se úplně neshodli. Já bych mu (nebo jí) to neřekl. Myslím si že je to pouze jejich věc a že mě do toho nic není. Třeba mají volný vztah a dělají to normálně, třeba o nic nešlo a třeba o tom kamarád ví, ale dělá že se nic neděje. Myslím si taky, že nejlepší způsob jak ukončit přátelství je povědět pravdu. Protože i kdyby to dopadlo "dobře", tak budu navždy ten, co jejich vztah rozbil. Chápu ale i argumenty protistrany. Že by každý měl znát pravdu ať je jakákoliv. Jak se na mě bude kamarád dívat až se to dozví a bude mu jasné že jsem o tom celou dobu věděl. A protože není všechno jen černé a bílé, tak je tady ještě verze, říct, ale pouze pokud nemají děti a je tedy ještě minimum v sázce. Vytvořil jsem proto hlasovací tabulku, kde jsem se pokusil udělat všechny možnosti. Taky budu rád, když se k tomu vyjádříte.
Nějak si nemůžu pomoct a prostě sem musím dát video, které vyvěsila Markétka na facebooku.
Je to krásný, je to ze života a slzel jsem u toho jako želva. Když pomyslím na to, že se jich dost ke svým rodinám taky nevrátí, tak je mi z toho smutno.
Je to už skoro rok, co skončil můj oblíbený časopis, časopis Premiere. Byl to časopis, který byl pro filmového fandu, troufnu si říct, nepostradatelný. Kromě recenzí filmových novinek, přinášel také velmi zajímavé a velmi vtipně napsané články o filmové technice, Hercích, Herečkách, Režizérech a vlastně o všem, co s filmem jen trochu souvisí. Vycházeli v něm také články o starších filmech. Jak přicházeli na svět, jaký měli tehdy ohlas, příhody z natáčení, atd. Skončil prý pro nedostatek inzerentů a tedy peněz. Osobně bych byl ochoten zaplati za něj dvojnásobek, jen kdyby vycházel dál. Nejhorší je, že nás v posledním čísle tvůrci časopisu ujištovali, že Premiere nekončí, ale přesouvá se na internet. Bohužel jsem se dnes po dlouhé době koukal na jejich stránky a je to jen a jen k pláči. Poslední recenze je 3 měsíce stará a jinak nic a zase nic. Je to jen stín mého oblíbeného časopisu. Řekl bych, že tu po skončení Premiere zeje ohromná díra. Poraďte mi prosím alespoň nějaké internetové stránky, na kterých bych se seriózně dověděl, co nového se chystá, na co se můžu těšit, na co mám zajít do kina a čemu se raději vyhnout. Protože osobně jsem nenašel nic a Premiere je už definitivně mrtvý.
Chtěl bych se podělit o článek, který jsem četl nedávno v magazínu Dnes a ani po čtrnácti dnech ho nějak nemůžu rozdejchat.
PRVNÍ HÁZÍ OTEC Odsouzená je odvedena na veřejné prostranství, kde je donucena vlézt do jámy a je až po hruď zasypána zeminou.
Absolvovala předtím krátký proces, v němž se jí nepodařilo vyvrátit obvinění z cizoložství. Na rozdíl od mužů, jimž je třeba prokázat vinu, musí žena dokazovat nevinu. Vedlejším produktem procesu bývá, že spolunocležník z téže postele událost popře a soudci jej osvobodí pro nedostatek důkazů.
Na místě čeká rozlícený dav a také úhledně vyrovnaná hromádka kamení. Skládá se z menších kusů, které padnou tak akorát do ruky. Otec odsouzené se v některých případech dcery veřejně zřekne a potom hodí kamenem jako první, následuje manžel a někdy také synové oběti. Všichni míří na čelo.
Celá věc trvá asi půl hodiny, ale může se i protáhnout – to když se krvavá hromada masa pohne a začne jevit známky života, jak se přihodilo předloni v Somálsku. Sestry z nemocnice v Kismayu nahmataly u třináctileté Aishy Ibrahimové pulz, dotyčná byla vynesena z hrobu zpět do díry a rituál začal nanovo.
Na závěr všichni dlouho do noci oslavují
Co si mám o tom myslet?
Jsou to vůbec lidé?
Existuje vůbec něco, čím by se to dalo ospravedlnit?
Jak můžou v noci v klidu spát?
Kdo je potrestá?
Přiznám se, že je mi z toho neuvěřitelně zle a strašně smutno. Mám hroznej vztek a zároveň cítím bezmoc.
Tak jsem úspěšně absolvoval a přežil dovolenou. Byl jsem s rodinou na chatě v Jižních Čechách. Počasí nám vyšlo nádherné a bylo tam opravdu pěkně. Myslím, že hlavním úkolem dovolené je relaxovat a to jsem se opravdu snažil plnit. Píšu trochu se zpožděním a to hlavně proto, protože si myslím, že hodnotit dovolenou těsně po ní je hloupost. At je tam sebelépe, sebe krásněji, tak je člověk stejně rád, že už je konečně doma. Na dovolenou nás jelo více, ale snažili jsme se, dělat si víceméně vlastní program. Nebylo to proto, že by jsme nechtěli, ale věk našich dětí je dost rozdílný a to přináší poměrně jiný denní režim. Každopádně jim tímto děkuji že nás na dovolenou přizvali, že nás tolerovali a že to s náma vydrželi.
Tak skončilo hlasování o nevěře. Výsledky nejsou asi nijak překvapivé. Nejvíce lidí považuje za onu hranici líbání (48%). Našli se i tací, kteří nehodlají tolerovat flirtování (4%) a dokonce ani myšlenky (7%). Na druhou stranu hlasovali i lidé, kterým by nevadil ani orální sex. Tady musím říct že jsem byl upozorněn na "chybu" v pořadí. Orální sex je prý mnohem intimnější záležitost, než sex a mělo by být tedy pořadí posledně jmenovaných prohozeno. Určitě na tom něco je a je to otázka do diskuze.
Dnes jsem si přečetl zajímavý rozhovor s hercem Jirkou Dvořákem. Řekl jednu větu, která mě zaujala. Řekl: "Díky zkušenostem našlapuji opatrněji, ale myslím, že člověk zůstane v zásadě stejný". To že se člověk mění je celkem pochopitelná záležitost. Myslím, že každá událost, která se vám stane, každý člověk, kterého potkáte, každé dítě, které se vám narodí, každá kniha, kterou přečtete, každé zklamání v někoho, nebo v něco, které zažije, každý příběh, který vyslechnete, vás postupně změní. Otázkou je, jestli je tedy pravda že zůstáváme v zásadě stejní. Jestli je něco, co ve vás zůstane i přes všechny ty zkušenosti a změny. Jestli ve vás zůstane něco, podle čeho vás každý hned pozná. Něco tak hluboko zakořeněného, že když umřete, tak si lidi, kteří vás znali, řeknou, on byl prostě...... Celé mě to zaujalo hlavně proto, protože i já si myslím, že se měním. Poslední dobou asi víc, než kdy jindy v minulosti. Jde o to, že už zdaleka nejsem tak tolerantní jako v kdysi. Stal se ze mě mnohem větší pesimista. Nemám zdaleka takový smysl pro humor jako dřív. Taky jsem opravdu, ale opravdu začal nesnášet cikány. Kdo mě za to chce soudit, tak může jít na měsíc bydlet místo mě. Ale v zásadě jsou mi veškeré vaše soudy fuk. A to je nakonec další věc ve které jsem se změnil. Proč to píšu? Proč si myslím že to někoho zajímá? Jde o to že každý má svůj blog zaměřený nějakým směrem. Někdo jako intelektuální osvětu, někdo proto, aby ostatní věděli, co zrovna dělá, někdo chce něco vykřičet do světa a někdo ho používá jako takový deník. Tenhle příspěvek je takový můj osobní tok myšlenek. Jestli to někoho zajímá, může si to přečíst a jestli ne, tak není nic jednoduššího, než křížek vpravo nahoře. Věřím, že si to za pár let přečtu a zděsím se toho,jak jsem něco takového mohl napsat a jak jsem se od té doby změnil. Ostatně jsem podobný pocit zažil celkem nedávno, když jsem si přečetl e-mail, který jsem psal před čtyřmi lety.
V záplavě prapodivných, stupidních, násilnických, vražedných a nechutných videí, někdy narazíte na něco, co vám totálně rozjasní den a vykouzlí usměv na tváři.
V sobotu jsem se rozhodl vzít Verunku a její sestřenku na piknik na Úhošť.
Šli jsme poctivě z domova a tak odhaduji že jsme ušli tak 10 kiláků.Bylo opravdu krásně, holky poctivě šlapaly, hráli jsme po cestě různé hry a byl to super výlet.
Večer jsem se byl podívat na herce-kamarády z divadla Navenek do Orfea na premiéru hry: Sex noci svatojánské.
Nebudu tady psát žádnou recenzi, protože je všechny znám a proto bych nemohl být objektivní. Rád bych jenom do nebe vychválil kostýmy, které udělala naše zlatá Rituška. Byla to věc, která celou hru udělala uvěřitelnou a i kdyby vše ostatní stálo za h..., tak na kostýmy by nikdo nemohl zapomenout. Myslím že se jim to povedlo a že lidi odcházeli spokojený.
MimozemšťanKlaatu, který v těle KeanuReevese přistane na zemi, má rozhodnout, jestli lidská rasa stojí za záchranu. Země pomalu umírá a mimozemšťané dělají archy, kam dávají všechny živočišné druhy, kromě lidí. Ti mají být všichni vyhlazeni. Nelze totiž připustit aby jediný živočišný druh zničil celou planetu. Klatoo má ale poslední slovo. Nejprve, když vidí že jsou lidé schopni se zabít kvůli lístku na vlak, nebo když se ho jako posla snaží spíš zabít, než vyslechnout, je rozhodnut nechat nás, jako destruktivní a nenávistný druh vyhladit. Jenže po té, protože Hollywood miluje happyendy, se seznamuje s doktorkou Helen, která se stará o syna svého zesnulého přítele, zjistí že nejsme vlastně tak špatní a na poslední chvíli nám dá ještě šanci.
Normálně bych o tom filmu asi ani nepsal, ale ve stínu posledních Kadaňských událostí, o kterých už psal tady Honzík a o kterých si můžete přečíst taky tady, jsem se rozhodl že využiji poselství filmu a trochu nad tímto tématem zapřemýšlím.
Hanku jsem osobně moc neznal. Viděl jsem jí párkrát v divadle. Působila na mě, jako usměvavá a moc milá holka. Je smutné, že dokáže člověk člověku ublížit takovým způsobem. Ještě smutnější je, že se k tomu spousta idiotů vyjadřuje tak sprostým, nenávistným, a lhostejným způsobem. A to většinou je kvůli tomu, že nebyla "bílá"
Včera, protože jsem se chtěl dozvědět víc informací, jsem vyjímečněkouknul i na komentáře pod články. A co jsem se dověděl??
Toto:
Gustav na čt 24.cz
kdo je tady chce????Smrděj,jsou plný bacilů,okrádají,podplácejí,podvádí!!!Mají svůj stát,mají tak proč nejedou domů!!!Snad se najde po volbách strana která, demokraticky,lidsky zavře těmto slizounům a pijavicím dveře !!!!Vyháníme z tohoto státu němce,rakušany,poláky,slováky,ale výrobce drog,pašeráky,podvodníky z asie tady necháme vysemenit!!!!Pořád budeme volit strany,kterým je to úplně jedno!!!!!!
Prostá dívenka na čt 24.cz
a štvrta, pata, šesta, desata?* Takišikovna?* Ale tvuj fotr je potom seksujalninegramot, jestli seš ze dvou* Taki jich mam kolem sebe plnou prdel, v jejich kupach děcek se snažimvidolovat to svoje mládě* Ale řict o nich žesou , milounki, hebounki, roztomiličci, tak nato sem přiliš prosta. At nezapomenou vislechnout Ti-ngŤon-ga* V poctatěkaždihovjetnance * Všichni vipadaj stejně, maj jedni papíri, plati si jednu zdravotni pojistku* Problem bil spočatku jenom u proplaceni porodu na Ti-ngŤonga, ale to VZP visvětlilifluktujicihermafrodititou*
ND na čt 24.cz
Konečně jedno rozumné řešení a bez jutnosti platit zpáteční letenky ! Takto to vyjde levněji ! Nejsem rasista, ale když selekce, tak soukromá a beze svedků !
jarda na denik.cz
Kdy uzvam dojde ze vietnamci jsou svinstvo ktere dokaze jen lhat, podvadet, krast, pestovat marihuanu ve velkem a zabijet. Urcite redakce brzy napise ze vietnamci jsou mili atd atd.
neroma na tyden.cz
je to 2:0
Po tom všem si myslím, že lidská rasa opravdu nestojí za záchranu.
Nedávno jsem četl nějaký příběh z války, kde jakýsi kapitán vyprávěl, jak se muži rozdílně projevují uprostřed bitvy. Někteří muž zkameněli a nedokázali se hnout, jiní zase bojovali statečně. Jde o to, že většina z nás nemůže říct, jak by se v té, či oné situaci zachoval, dokaď se do ní skutečně nedostane a nebude jí muset řešit sám. Takže to vlastně znamená, že se nikdo z nás pořádně nezná. Nikdo nemůže o sobě říct, že by to zvládnul, že by mu strach nesvázal nohy, že by dokázal střílet a zabíjet. Jsme spolu 24 hodin, 7dní v týdnu, desítky let a vlastně se neznáme.
Doufám že to nebudu muset nikdy zjišťovat. Obdivuji a zároveň lituji všechny, co se museli postavit svému strachu a co museli prožít hrůzy války.
Docela jsem se v poslední době zakoukal do dvou upířích seriálů. Jde o The Vampire Diaries a True Blood. Jde o dva scela odlišné seriáy. The vampire diares je spíš takový teenagerovský horor. Dva bratři, kteří se nenávidí, přijedou do malého města a oba se zamilují do dívky Eleny. Ona si samozřejmě vybere toho hodného, který pije pouze zvířecí krev. Zajímavé je, že druhý bratr, který je tak trohu psychopat, pije krev z lidí, dost jich i zabil, je u diváků mnohem oblíbenější. Dokonce na fanouškovském webu vznikají názory, že by se měli dát s Elenou dohromady. On samozřejmě nakonec není tak zlý, jak se napovrch dělá, ale přitažlivost, kterou ti špatní hoši mají, je překvapující. Je to zvláštní, protože Kájínek prý do vězení taky dostal spoustu nabídek k sňatku. Zajímavé je, že L.J.Smithová napsala Upírí deníky mnohem dřív, než Stephen Mayerová Twilight. Taky mě baví, jak rozdílné mají upíři schopnosti a jak v každém seriálu, či filmu je jiný způsob, jak je zabít.
Naproti tomu True blood je tak nějek dospělé, drsné a ponuré. Upíři žijí normálně mezi námi, mají svá práva, pijí speciální syntetickou krev, kde si můžou vybrat i přichutě (A,B,O atd.) Dokonce jsou chudáci loveni, protože jejich krev, se používá jako droga. Je to seriál, který hodně poukazuje na lidské nedostatky a taky všeobecnou nesnášenlivost. Běloši, nemají rádi černochy, všichni nemají rádi upíry, atd,atd. Každý má nějaký problém. Jeden závislot na upírí krvi, druhý závislost na lidské krvi, třetího matka má v sobě démona, čtvrtý je zamilován do dívky, která miluje upíra a tak je to tam s každým. Když se tihle lidé dají dohromady, přidá se k tomu hrstka špatných upírů, nekolik zavražděných lidí, tak se na to prostě musí dát koukat.:-)
Chtěl bys se zmínit o jedné věci, která mě poslední dobou irituje. Hodně se pořád mluví o diskriminaci žen. Já netvrdím že se to neděje, ale je taky jedna věc, o které se vůbec nemluví a to je jakási vžitá nespravedlnost mezi vztahem muže a ženy. Někty se to scestně nazývá "gentlemanství", ale je to spíš vyčůranost. Osobně znám pár žen, které si myslí, že platit za ně, zdarma je vozit a opravovat porouchané věci, je víceméně normální. Je to tak prostě zažité. Nevadí mi, že se na mě někdo obrátí s prosbou, ale vadí mi, že její splnění bere jako samozřejmost. Kamarád mě několikrát někam vezl a mě by ani nenapadlo, mu nezaplatit náklady. Ženy řeknou děkuju a tím je to pro ně vyřízené. Někdy, ve své neskonalé dobrotě (nebo hlouposti), sám něco zaplatím, nebo sám nabídnu pomoc. Rozdíl ale bývá v tom, že chlap to většinou nebere jako samozřejmost. A tak dávám na vědomost že se ze mě stal tvrdý zastánce rovnoprávnosti. Mám na to jednoduchou pomůcku. Když budu o něco požádán, zeptám se sám sebe. Udělal bych to za stejných podmínek pro chlapa?? Takže žádné přednosti, žádné pomáhání, žádná ohleduplnost!
Kolik máte přátel? Ale já nechci číslo, které vám ukazuje Facebook a nechci ani vědět kolik máte čísel v mobilu! Chci aby jste se zamysleli a řekli mi, kolik máte skutečných přátel. Někoho, u koho znáte jeho celé jméno, u koho znáte jeho minulost, jeho sny, přání a myšlenky. Někoho, kdo vás poslouchá když mluvíte, kdo vás nesoudí když uděláte kravinu, kdo vám pomůže, když to potřebujete. Říká se že: Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zaslouží své jméno. Myslím, že je to pravda. Nějak nechápu lidi, kteří mají na facebooku několikset přátel! Proč?! Co si tím kdo dokazuje? Facebook vůbec trochu degraduje slovo přítel. A s kolika přáteli se třeba vídáte? Kdy jste naposledy u někoho prostě zaklepali a šli si pokecat? Ale ani zavolat a zajít na návštěvu už se moc nenosí. Maximálně se sejít někde o víkendu. Asi nechceme otravovat, narušovat soukromí, nebo měnit někomu plány. Ale máme opravdu tolik práce, že už na sebe nemáme čas? Kolik přátel je bývalých, protože jste se tak nějak přestali vídat a pak už to bylo "divný". Sice se říká že: "Dobrý přítel je jako konto ve Švýcarsku. Není třeba ho vidět každý den. Podstatné je, že existuje", ale je to opravdu tak? Myslím že na přátelství se musí pracovat. Spoustu lidí jsem neviděl hrozně dlouho a vlastně ani nevím, jestli jsme ještě přátelé. A tak si dávám závazek, pozvat postupně všechny lidi, které nazývám přáteli, na pokec.
Podle průzkumu 30% žen a 40% mužů nepovažuje líbání za nevěru. To mě zaujalo a sestavil jsem proto hlasovací tabulku. Jen chci vysvětlit že když zaškrtnete třeba líbání, tak to znamená že flirt a představy za nevěru nepovažujete. Tak tedy hlasujte a pište. :-)
Rozhodl jsem se tento příspěvek ještě doplnit o článek, na který jsem dnes narazil.
Jednou ze základních problémů evoluční sexuologie je odpověď na otázku, zda je člověk přirozeně monogamní nebo polygamní. Výzkumy zatím svědčily pro tvrzení, že zatímco muži jsou vrozeně promiskuitní, ženy jsou spíše monogamní. Badatelé to odvozovali především z dat, podle kterých jsou muži v trvalých svazcích více nevěrní než ženy. Příčiny těchto rozdílů se hledaly především v rozdílnosti počtu spermií a vajíček – zatímco spermiemi může muž celoživotně plýtvat, v každé ejakulaci jich totiž má několik desítek miliónů, ženy si musí svých vzácných několik set oocytů za život chránit pro toho nejkvalitnějšího uchazeče.
Rozbor anatomických rozdílů rovněž podporuje tvrzení, že člověk není monogamním živočišním druhem. U savců (včetně primátů) totiž existuje korelace mezi mírou pohlavního dimorfizmu a polygynií (tedy mnohoženstvím) či promiskuitou – u lidí 8 až 10 procentní rozdíly mezi muži a ženami ve výšce a 20 až 40 procentní rozdíly ve hmotnosti implikují závěr o mírném stupni polygynie u druhu Homo sapiens. Důležité jsou však i vývojové trendy, a ty potvrzují, že současný člověk je pohlavně méně dimorfní než jeho předchůdci.
Monogamie je přitom obecně v živočišné říši velmi vzácná a objevuje se pouze tam, kde je z hlediska reprodukce výhodnější starat se o mláďata společně. Ze 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen 3 %. A jak o tom svědčí etnografické výzkumy, člověk v tom není výjimkou. Z 1154 lidských společenství, popsaných historicky či kulturně antropologicky, téměř tisíc, tedy 87 %, bylo nebo dosud je polygamních. Náš model monogamního manželství je tedy ze statistického hlediska spíše výjimečný. I u těch společenství, kde existuje nucená monogamie, je přitom většinou povolena monogamie seriálová (sukcesivní), tedy možnost rozvodů a nových manželství, nebo jsou tolerovány mimomanželské vztahy. Už samotná existence zákonů chránících monogamní manželství přitom svědčí o jeho nepřirozenosti – tyto zákony by byly zbytečné, kdyby lidé byli přirozeně monogamní.
Koncepce monogamního manželství jako potvrzení romantické lásky je pak samozřejmě ještě novější a do značné míry zůstává zvláštností západní kultury. V historii totiž bylo manželství vždy spíše institucí k zajištění majetku, k vytváření aliancí a k zajištění rodičovské investice. V moderním manželství se pak ještě zřetelněji projevuje, že ani ženy nejsou přirozeně monogamní – například v našich českých reprezentativních průzkumech sexuálního chování populace připouští nevěru téměř polovina vdaných žen.
Tak jsem včera oslavil svoje třicáté narozeniny. Slavil jsem dohromady s kamarády Honzíkem a Vančísem, kteří měli také kulatiny ( ale jen poloviční :-)) a tak jsme společně slavili 100 let. Akce se mimořádně dobře povedla, kapela byla skvělá, jídlo výborné a nálada perfektní. Moc děkuji všem kamarádům, že si udělali čas a přišli. Děkuji vám za to, že jste svojí přítomností dokázali zmírnit šok, kterým třicetiny pro mě jsou. Vážím si toho a všechny vás zbožňuju :-). Děkuji Vám také za krásné dárky.
Včera jsme se s holkama šli projít dolu k řece. Vzali jsme si rohlík a šli nakrmit kačenky. Bohužel dole u řeky byl sfetovanej cigoš, kterej nám celej výlet zkazil. Nejenom že nás otravoval tam, ale šel za náma až na Střelák, kde zůstal stát a čuměl na nás dovnitř. Zavolal jsem na městskou policii a ti to vyřešili. Nejde o to že bych se ho bál, popravdě byl rád že stojí na nohou, ale říkám si, co kdybych tam nebyl? To se opravdu musím bát, když se půjdou holky za bílého dne projít?! Policie přijela asi za 5 minut, ale co všechno se může stát za 5 minut nechci ani domýšlet.Nějak jsem neváhal a koupil Ivetě pepřovej spray. Prostě nevěřím na to, že by je někdo dokázal včas ochránit. Musím přiznat, že jsme si v noci, když jsem koukal na Verunku jak spí, pohrával s myšlenkou co kdyby. Obecně nemám takové myšlenky rád, někdy se jim ale nevyhnu. V tomhle jsem možná trošku staromódní, ale uznávám teorii “oko za oko zub za zub“. Říkám si že mám právo chránit svojí rodinu. Nemyslím nějaký zákon, či ústavu, ale přírodní právo. V tohle právo věřím a říkám na rovinu že bych se neváhal pomstít tím nejkrutějším způsobem komukoliv, kdo by vstáhl ruku na mojí rodinu! Další věc, o které jsem přemýšlel je, jak si můžeme dovolit “vydržovat” takovou úplně zbytečnou lůzu. Vždyť ten člověk je naší společnosti úplně k ničemu. To opravdu není možnost, jak ho donutit k nějaké pospěšné činnosti?! A jestli není, tak proč ho podporovat ještě 30 let. Dovedu si představit člověka, jak žije někde ve vilové čtvrti, takovou pakáž vidí jen v televizi, jak má plnou hubu keců o lidských právech. Asi působím radikálně, ale já už iluze o nápravě, převýchově a začlenění do společnosti, dík vlastní zkušenosti ztratil. Na odlehčení přidám odkaz, který mě pobavil a tak trochu s tím i souvisí. Přišlo mi to mailem pod názvem Romský Facebook
